(Modřice) Za pár dní oslaví RADEK PELIKÁN osmatřicáté narozeniny. Sportovní talent, který děkuje za své pohybové nadání i jiným sportům než jen nohejbalu. Jeho láskou byl v začátcích fotbal, chvíli koketoval i s košíkovou, a když už se plně věnoval nohejbalu, tak hlavně lední hokej, který hraje ve vyškovské Hobby lize. Ve svém hlavním sportu zažil snad úplně všechno. Mládežnické tituly, republikové i mezinárodní vavříny, individuální ocenění, ale také občas i zdravotní problémy, slavná vítězství i kruté porážky. Letos se ještě v modřických barvách symbolicky objevil v posledním utkání Ligového poháru 2020 v Holicích.

Radku, potichoučku ses vytratil z extraligových kurtů, a přestože už bydlíš v Modřicích, okolo nohejbalu tě nebylo moc vidět. Co teď vlastně děláš?

Je to paradox, vždycky jsem chtěl bydlet v Modřicích, abych nemusel dojíždět na tréninky a mohl si dát  potom s kluky v klídečku pivo. Teď, když tam bydlím, to vypadá už asi jenom na to pivo. Nemůžu mít plný tréninkový zápřah kvůli problémům s kyčelním kloubem a bez toho hrát moc nejde. Už jsem se přistihl, že kulhám jak Bota Šmejkal po nějakém větším zápřahu. Doufám, že mi kouč promine. (úsměv) Tak se teď věnuji rodině a hokeji, při kterém to tolik nebolí.

Je to definitivní konec s nohejbalem, nebo zkusíš ještě návrat? Třeba v některém z ligových týmů Modřic?

Jak  jsem řekl, problémy s kyčlí mě asi už vyřadily. Je možné, že se třeba objevím na nějakém turnaji, ale na ligový kolotoč to moc nevypadá.

Tvá kariéra byla dlouhá. Vzpomněl by sis ještě na své nohejbalové začátky?

Zrovna nedávno jsem šel kolem nové haly, kde trénovali žáci, a já si vzpomněl, jaké to bylo, když jsem začínal. Moc jsem jim to záviděl. Jako prvního jsem kdysi viděl hrát Frantu Kalase, když přišel na nábor k nám do školy. Říkali mu, že se svým stylem vydrží hrát tak deset let a vida, on - dědek - hraje pořád. 

Jsi prakticky jediný členmodřických sestav, který se aktivně na hřišti podílel na všech jedenácti titulech. Vystřídal jsi přitom špičkové spoluhráče. S kým se ti hrálo nejlépe ve dvojicích a s kým ve trojicích?

Měl jsem obrovské štěstí na dobré spoluhráče, je strašně těžké říct, s kým se mi hrálo nejlíp. Určitě nejraději vzpomínám na první tituly a dobu kolem nich. Ve trojicích byla největší pohoda s Frantou Kalasem a Petrem Guldou a dvojice určitě s Bubnem.

Kterého titulu v individuálních disciplínách si nejvíce ceníš?

Zase to bude první dvojkový ze Semil z roku 2003 s Gulďasem a Frantou Kalasem. Ty první jsou prostě nejcennější, nikdo to od vás nečeká.

Jediná disciplína ti ale mezi dospělými chyběla k tomu, abys měl kompletní sbírku titulů. Vzpomeneš si, kdy jsi měl k zisku prvenství v singlu nejblíž?

Já jsem se singlu nikdy moc nevěnoval, takže to ani nemohlo přijít.

Pokud přejdeme k reprezentaci, na který z šampionátů nejraději vzpomínáš, čeho si nejvíc vážíš a co tě naopak třeba mrzí?

Vzpomínám na svoji první zkušenost s natřískanou halou v Nymburku a titul z dvojic 2008. Bylo to neskutečné. A navíc jsme stále úřadující mistři světa v disciplíně dlouhých dvojek na jeden dopad, ze které nás těžko někdo sesadí, protože se už nehraje. (úsměv) Strašně mě potom mrzí loučení s reprezentační kariérou, ještě k tomu v Brně, kde chyběl jeden bodík, abych k této otázce neměl co říct... 

Dnes je poměrně vzácné, aby se špičkoví hráči po ukončení kariéry věnovali trenérské činnosti. Co ty? Plánuješ to v budoucnosti?

Teď můžu říct, že v nejbližší budoucnosti určitě ne, protože skloubit rodinu, práci, koníčky a ještě trénování, to nejde dohromady. Syna mám, ale uvidíme, kam povedou jeho kroky, jestli třeba nebude hrát na klavír.  Kdyby ho snad vedly k nohejbalu, tak není vyloučené, že bych mu nějaké zkušenosti předat chtěl.

Co ti vlastně nohejbal dal a o co tě naopak připravil?

Musím říct, že jsem měl snovou nohejbalovou kariéru. A za to musím poděkovat i svým spoluhráčům. Díky tomu jsem zažil skvělých více než 25 let sportovního života, které mě strašně moc naplňovaly. Už teď vím, že mi to chybí a chybět bude… A určitě nemyslím, že by mi nohejbal něco vzal.

Něco pro odlehčení na závěr. Proč ti někteří členové modřického oddílu říkají „Ludva“?

Asi proto, že jsem pokladníkem klubu a můj méně známý kolega z této branže – viz. seriál Okresní přebor  - se jmenoval právě Ludva.