(Mohelnice) Poznala nohejbal ze všech stran. Smíšené turnaje, ligové soutěže, reprezentační zápasy. Má doma stříbro z mistrovství světa v maďarském Szombathely, vyhrála domácí ženskou ligu v barvách Útěchova a vlastní i celou škálu cenných kovů z domácích jednorázových šampionátů. Prošla mnoha týmy a ve všech byla platnou hráčkou a tmelícím prvkem.

Velkou část volného času strávila na hřišti a na cestách. Vynikající a obětavá polařka, excelentní nahrávačka, prostě holka do nepohody. BLANKA HANÁKOVÁ. Trochu popírá název našeho seriálu, protože soutěžnímu nohejbalu už sice dala vale, ovšem  antukové kurty ji podle vlastních slov vábí pořád.

Blanko, co vlastně teď děláš? Je možné tě i teď vídat na nohejbalových kurtech, nebo jsi už do nohejbalu zapíchla vidle definitivně?

Momentálně se, v této covidové době, plně věnuji své práci. Ale nemohu se dočkat, až budeme moci zase vyběhnout na hřiště a pořádně si zahrát. Takže určitě budu s kluky kopat, dokud mě z hřiště nevyženou. Doufám, že se situace zlepší a budeme zase všichni hrát nohejbal. A věřím, že se zase uvidíme, třeba v hledišti na MS v nohejbale v listopadu. Suším vstupenky pořád doma.

Jak ses vlastně dostala k nohejbalu?

Hrávala jsem zamlada fotbal první ligu žen za Mohelnici. V zimě jsme měli k dispozici malou tělocvičnu, kde jsme trénovali fotbalovou techniku při nohejbalu. Potom jsme samozřejmě s manželem Borisem a s kamarády provozovali takový ten vesnický nohejbal. V Mohelnici nás školil Mirek Mikulík, který kopal druhou ligu za Kroměříž. Potom jsme působili  v sokolské lize, pak přišla krajská soutěž a také nějaké turnaje, kde jsem byla jako žena sama.

Jaké bylo první setkání s organizovaným nohejbalem?

Boris jel s dorostenci na velký turnaj do Prostějova, jeden z nich nemohl jet, a tak jsem nastoupila místo něj. Tam mě viděl hrát někdo z Brna. Jednou večer mi zavolal Tonda Stehlík a domluvil mé první mistrovství republiky v Českém Brodě. Byl to, tuším, rok 1997. Tam jsem tehdy v dresu Modřic poznala ženský nohejbal.  Začala jsem hrát za Modřice a potom za Obřany.  Moc bych chtěla poděkovat Františkovi Kalasovi a  Paťovi Ilášovi, kteří se nám tenkrát hodně věnovali.

Potom si tě všiml slavný ženský oddíl z Prahy. Co to pro tebe znamenalo? Co na to rodina?

Když mě oslovil Pepa Lošťák, nechtěla jsem tomu věřit. Začátky byly docela náročné. Ježdění do Prahy, v podstatě po celé republice, dvojzápasy... Ale  radost ze hry mi vše vynahradila. Bez pomoci Borise bych to určitě nezvládala. Sám jezdil na ligu, vozil syna Jirku na dorost a do toho já... Také to ze začátku bylo hodně finančně náročné.

S kým se ti v té době nejlépe hrálo?

Moc dobře se mi hrávalo se Zuzkou Fricovou (Kudrnovou). Byly jsme takové dvě motorové myši, obě výška metr šedesát, tak to byla sranda. Nastupovala jsem i s Valdou Ungermannovou. Hodně vzpomínám na Pepu a Iri Lošťákovy, oba byli skvělí, starali se o mě a dostali mě do reprezentace.

Následná přeměna Solidarity za Vršovice byla vlastně jen administrativní záležitostí, nebo bylo víc věcí, které se pak změnily?

Když jsem byla před tím rok v Kroměříži, dostala jsem nabídku od Růženky Vrtiškové, ještě do Solidy. Přiznám se, že přechod ze Solidarity potom do Vršek, kde v té době už hrála, byl hlavně kvůli ní. To bylo nejhezčí a úspěšné nohejbalové období. S Růženkou se hraje skvěle a sranda byla za všech okolností. Všechny holky ve Vrškách byly super, moc ráda jsem tam hrála.  Krásné ligové zápasy, turnaje, prostě paráda.

Pak ses vrátila na jih Moravy...

Když jsem skončila ve Vršovicích, byla jsem neskutečně ráda, když mě Lenka Kobylková a Danka Peruňská na jednom mistrovství republiky oslovily, ať se vrátím, ale už do Útěchova. Právě s Dankou a Kobylkou jsme potom odkopaly hodně významných zápasů a byly úspěšné i na mistrovství republiky. Nechci ale zapomenout na Verču Malátovou, Lindu Schützovou, Jitku Ilášovou, Kate Flašarovou, Terku Pelouškovou a všechny ostatní holky v Útěchově. Omlouvám se těm, které jsem nejmenovala. Bez tohoto nej kolektivu by to vlastně vůbec nešlo.

Jak bys porovnala své účinkování v Solidaritě, Vršovicích a v Útěchově?

V Solidaritě jsem se rozkoukala v ženském nohejbale a snažila jsem se dostat do reprezentace.  Ve Vršovicích jsem prožila nejhezčí období. A v Útěchově jsem, ačkoliv ve vyšším věku, sobě a doufám že i ostatním ukázala, že se nohejbal dá hrát na slušné úrovni docela dlouho. Jsem moc ráda, že jsem mohla všem v Útěchově předat své zkušenosti, a trochu jim vrátit, co do mě vložili a tím mi otevřeli dveře do nohejbalového světa.

Ráda sis zahrála také na smíšených turnajích s muži. Nebála ses někdy?

Měla jsem štěstí, že Boris a Pepa Nezval se mnou jezdili i po docela prestižních akcích. Ale hrála jsem třeba i s Drahošem Lolkem nebo Bedřichem Suralou. Vzpomínám na Kamila Průchu, Jiřího Doubravu - tenkrát byl ještě dorostenec. Byly to zážitky. A jestli jsem se nebála? Ne. Jen si vzpomínám, že právě Kamil Průcha měl neskutečnou ránu. Tady se přiznám, že když jsem hrála proti němu, nebylo mi moc dobře.


Komentáře   

#1 Tomáš 2021-04-10 13:27
WOW! moc pěkný počtení.
Citovat