Máme tu rok 2012. Podle některých proroků poslední rok naší existence. Pokud nás ale pozemské či mimozemské živly nechají ještě chvíli na pokoji, bude tento rok prozaičtější. My nohejbalisté budeme dál snít svůj sen o hvězdných šampionátech, přenášených do desítek zemí. Možná o olympijské účasti a triumfech v tuzemských i mezinárodních anketách. Budeme stále fantazírovat o tom, jak veškeré dosavadní, desítky let trvající neduhy a nepochopení veřejnosti, institucí i médií zmizí mávnutím kouzelného proutku. Nebo přesněji - vysypáním plného měšce z kapsy odněkud se zjevivšího mecenáše... Pánové (a ta 4% dam), vzhůru do reality! Nikdo za nás horké brambory z ohně nevytáhne! Přemohla nás snad lenost, vlastní pohodlnost, nebo nevíra ve vlastní schopnosti? Bude to totiž zase jen o tom, aby  pár dosavadních i bývalých tahounů potlačilo své ego, zakopalo válečnou sekeru malicherností a začalo skutečně produktivně a koncepčně tvořit. Aby mlčící většina více či méně spokojených činovníků, trenérů, metodiků, rozhodčích, hráčů a dalších, o sobě občas dala vědět. Aby řekla, co vlastně chce. Aby ukřičená menšina dovšehokecalů a ukřivděnců dostala prostor jen tam, kde nikomu neškodí. Aby provinční malost a omezený pohled na věc nezkreslil globální vnímání. Těch "aby" se dá nalézt ještě mnoho. Prostě a jednoduše, je na čase přestat jen snít nebo žvanit. I náš nohejbal pár nadaných vizionářů, šikovných praktiků, poctivých úředníků i vůdců "s koulema" ve svých řadách má, a to jak na celostátní, tak i regionální úrovni. Jasné vize, cíle, ochota ke spolupráci a demokratické prostředí, to by mohl být dobrý začátek. To další, i pro mnohé všeřešící peníze, se pak třeba začne rodit později. Štěstí přeje odvážným a připraveným. Nelze  na něj však spoléhat. K cíli nás spolehlivě dovedou jen naše krev, pot a slzy.