(Košice, Slovensko) Vánoční svátky klepou na dveře a je čas na rozjímání nad uplynulým ročníkem. Před více než měsícem si čeští nohejbalisté přivezli z evropského šampionátu příjemnou zlato-stříbrnou nadílku a ovládli již podruhé v řadě mezinárodní vrchol roku. V Humenném, kde se šampionát konal, se představilo i několik bývalých es pořádající krajiny, ale už ne v hráčském dresu. Ne možná, ale určitě by to bylo zajímavější, kdyby ve slovenském dresu hráli i hráči, kteří ještě nemají věk na to, aby končili. Jenže ne vždy je složité lidské tělo schopné vykonat to, co si jeho majitel zrovna přeje. A přesně to je případ slovenského exreprezentanta MARTINA PERUNA, mnohými odborníky považovaného za nejlepšího defenzivního hráče všech dob.

Martine, jaké je to sledovat vrcholnou mezinárodní akci jen jako divák? Nesvrbí tě nohy?

Trošku ano. Nemůžu klukům pomoci na hřišti. Je to zase ale uvolnění.

Hraješ vůbec ještě?

Vůbec nehraji. Od doby, co jsem skončil na posledním mistrovství světa v roce 2012, jsem nohejbal nehrál. Bohužel je to tak zdravotně špatné s mými klouby, že těžko mohu něco dělat. Jsem rád, když si mohu s mým synem sem tam kopnout. Ale druhý den mě nohy bolí, je to katastrofální. Mrzí mě, že si nemohu ani zahrát ostatní sporty, které mám rád, jako fotbal či tenis.

Tebe i tvého staršího bratra Patrika trápí kyčelní potíže, i on brzy zřejmě definitivně skončí. Nemáte to dáno geneticky?

Těžko říci, zda máme to samé. Jsou to bederní klouby. Otec údajně, když byl mladý, hrál hokej a má problémy s kolenem. Ale to je něco jiného. Nevím, zda jsme klouby nějak přetěžovali, zanedbávali strečink. Hodně ortopedů nám říkalo, že strečink je základ, aby člověk neměl problémy. Brácha sice ještě hraje, ale myslím si, že možná svojí poslední sezónu.

Jak to vypadá, už jsi se smířil s tím, že nohejbal si už nikdy nezahraješ?

Smířil. Ze začátku to bylo těžké, ale teď už je to tři roky. Ale mrzí to. Sice jsem bráchovi říkal, že nebudu hrát do čtyřicítky, ale takové tři čtyři roky bych býval ještě rád na hřišti byl. Tedy pokud bych měl svojí formu a dařilo by se. Vnitřně jsem se s předčasným koncem musel vypořádat a už se chodím jen dívat.

Musí být pro tebe jako špičkovému reprezentantovi vnitřně komplikované třeba vysvětlovat dětem, že nohejbal je krásný sport, kterému by se měli věnovat.

Můj šestiletý syn hraje fotbal, velmi ho to baví. Já jsem též začínal s fotbalem, k nohejbalu mě přivedl brácha. Časem jsem si musel vybrat, zda nohejbal nebo fotbal. Rozhodl jsem se pro nohejbal. Pokud to syna bude bavit, nebudu mu bránit.

Co vůbec tvůj osobní život?

Jsem ženatý, mám dvě děti, syny, na cestě je i třetí přírůstek. Konečně je to děvče. Daří se mi, nestěžuji si. Škoda jen toho nohejbalu.

Ty jsi býval jednou z ikon košického DPMK, nejslavnějšího slovenského klubu, mnohonásobného vítěze všech slovenských soutěží, poháru evropských mistrů i dvornéhi dodavatele reprezentantů. Nemrzí tě stav, ve kterém se tento klub dnes nechází?

Určitě ano. My jsme s bráchou skončili v Košicích, teď jsou tam mladí. Nevím ale, zda se tam vytvoří kvalitní kádr. Nechci strašit, ale moc nevěřím, že se podaří vytvořit tak dobrou generaci, aby dosahovala stejných výsledků, jakých jsme dosahovali my.

Tvé jméno je stále v nohejbalu pojmem. Když jsi definitivně skončil jako hráč, neláká tě trenérské nebo funkcionářské pokračování kariéry?

Zatím jsem se na toto téma s nikým nebavil. Jak jsem zmínil, nejstarší syn hraje fotbal, mladšího budu dávat na nějaký sport a budu mít třetího potomka a to by časově spolu moc nešlo. To bych doma moc nevysvětlil. Rád se přijedu podívat na nějaký dobrý turnaj, pokud to nebude daleko.

Reprezentace, potažmo celý slovenský nohejbal zažívá určitý ústup ze slávy. Je to skutečně důsledek odchodu silné generace hráčů a trenérů?

Určitě to vliv má. Chvilku to potrvá. Když jsme tam byl naše dobrá parta, já, brácha, Jáno Brutovský, Ríša Makara, Milan Ižol, tak se nám to dařilo ještě uhrát. Ale současní kluci při generační obměně to budou mít nesmírně těžké. Jáno a Laco Stupákem jsou tam jediní zkušení hráči. Dva zkušení hráči, to je málo.

A slovo závěrem?

Chtěl bych popřát všem svým českým protihráčům, aby se jim dařilo. Vždy jim budu držet palce, snad s výjimkou zápasů s naší reprezentací.