Těžký život amerických nohejbalistů Tisk
Napsal Martin Maršálek  |  Středa, 24.12.2014

2014 msdmkafka 01(Brandýs nad Labem) Prakticky ve všech sportech na sebe reprezentační výprava USA strhává velký, či dokonce ten největší díl pozornosti. Jednou z těch světlých výjimek je nohejbal. Již půldruhého desetiletí se reprezentanti Spojených států účastní světových šampionátů a na nějaký větší výsledek i mediální popularitu to zatím nevypadá. Nás však tentokrát nezajímaly samotné výsledky, jako to, zda za těch 14 let vykazuje nohejbal v USA nějaký viditelný posun. Kompetentním k zodpovězení otázek byl nepochybně JAN KAFKA, prezident nohejbalové federace USA.

Pane preziente, jak hodnotíte výsledky družstva USA na 1. Mistrovství světa družstev a šampionát celkově?

Dostali jsme těžkou skupinu - Slováky, Poláky a lehčí byli Irové. Bylo tedy jasné, že bychom se měli s Poláky poprat o druhé místo. Poláci se ale velice zlepšili, hrají Interligu a bylo to znát. Se Slováky to bylo jasné a stejně tak jasné bylo naše utkání s Iry. Skončili jsme tak ve skupině třetí. V dalších bojích druhé poloviny jsme už vyhráli úplně všechno. Nejtěžší byla Ukrajina, ale porazili jsme jí v pěti zápasech. Celkově jsme tak skončili na devátém místě. Jinak obdivuji, jak narychlo se podařilo organizátorům šampionát kvalitně uspořádat s takovým počtem zemí.

Váš výběr byl mixem starších a hodně mladých hráčů.

Máme dva starší hráče z Pensylvánie, Nicka Marmaluice a George Taraua. Oba jsou už padesátníci a jsou to původem Rumuni. Nick hrál dokonce dvakrát v minulosti za rumunskou reprezentaci, v Brazílii a v Košicích. Je to hlavně zadák, neútočí. Mladou generaci představují můj syn Lukáš Kafka, smečař. Hrál dobře, byl jsem s ním spokojen. S ním hrál patnáctiletý Lukáš Hanč, velice šikovný polař a nahrávač. Ale ani on není smečař. Přijel s námi ještě junior Martin Bohatý, ale ten zatím ještě není vyspělý. V Kalifornii máme ještě Juliana Krutyho, syna Ambrože Krutyho, vysokého hráče, ale ten s námi letos nejel.

Nedělaly vám potíže náročnější jednodopadová pravidla?

Naopak, jsme rádi, že se hraje na jeden dopad. V Americe hrajeme jen na jeden dopad. Když by naši junioři příští rok jeli na dvoudopadové mistrovství světa juniorů, bude to pro nás nevýhoda. Jsme zvyklí hrát na jeden dopad.

Váš tým tvoří čeští, slovenští, rumunští emigranti, nebo jejich potomci. Máte v týmu vůbec čistokrevného Američana?

Nemáme. To je právě ten problém, že v USA tlačí rodiče děti do sportů, kde mohou na škole dostat stipendium. Rodič si myslí, že když dá dítě na tenis, že z něj bude Nadal nebo Federer. Dávají do toho peníze. Když to nevyjde, tak alespoň dítě dostane stipendium. Univerzity jsou v USA dost drahé. Na nohejbal pochopitelně dítě žádné stipendium nedostane, takže není žádný tlak na rodiče, aby děti dávali hrát nohejbal.

2014 msdmkafka 02Zmínil jste též Ambrože Krutyho, velkého sympaťáka. V týmu už ho nemáte, stejně tak, jako dřívější známá jména - Julius Pokopec nebo Alex Skultety. Proč s vámi nedorazili?

Pevně doufám, že příště s námi pojedou. Jula Pokopec netuším, kde je. Je mu už k šedesáti a nic o něm nevím. Ambrož je na svůj věk vynikající a rychlý singlista, letos ale nepřijel. A Alexovi to také nevyšlo.

Od vaší účasti na prostějovském šampionátu v roce 2000 uplynulo čtrnáct let. Pozorujete za tu dobu ve vaší zemi nějaký vývoj nohejbalu? Mám na mysli, zda nohejbal postoupil v hierarchii sportů o něco výše.

Zlepšilo se to v Chicagu, kde to hraje hodně Rumunů. Jenže nemají občanství USA, takže s námi nemohou jezdit reprezentovat. Dalo by se říci, že my máme nadšení.

Chicago, Philadelphia, San Diego... Na české poměry obrovské vzdálenosti mezi jednotlivými městy jsou pro nohejbal v USA asi dost limitujícím faktorem?

Je to velký problém, ani ne tak časový, jako zejména finanční. Protože třeba do Chicaga letenka ze San Diega stojí 400-500 dolarů, když vezmu syna, je to už skoro 1000 dolarů.

Jak tedy dál s nohejbalem v USA?

Jen naše nadšení nestačí. Musíme zkoušet další možnosti. Korejci mají velkou základnu jokgu. Teď jsem mluvil s prezidentem federace jokgu USA , žije u nás v Los Angeles. Na šampionát do Brandýsa přijel jako vedoucí korejské výpravy. Jokgu a nohejbal jsou velmi podobné sporty. Jokgisté v USA mají své turnaje, v USA žije hodně Korejců. Ale netuším, zda mají občanství USA. Protože ty, co znám, ho nemají.

Před pár lety zmínil Alex Skultety, že v San Diegu projevovaly zájem o nohejbal ženy. Podařilo se vám nějaké získat?

Nezdá se mi, že by se to nějak hmatatelně podařilo.

2014 msdmkafka 03Reprezentace USA se pravidelně účastní světových šampionátů. Neuvažovali jste o uspořádání nějaké světové akce ve vaší zemi?

Bylo by to fantastické, Jenže na to jsou třeba sponzoři a ty my nemáme. Ale samozřejmě takové myšlenky delší době v hlavě nosím. Už jsem začal zjišťovat situaci s halami a jednu pěknou jsem našel. Je v ní sedm kurtů vedle sebe a je tam palubovka na sálový volejbal. Je ve městě Temecula, leží na cestě mezi Los Angeles a San Diegem. Reálné je zatím spíše uspořádání nějakého turnaje, jako byl Grass Open v San Diegu, kam bychom pozvali týmy z jiného státu. Jako třeba bylo minule v Montrealu. Jenže to bylo dost drahé. Jak říkám, nadšení je, ale prostředky nejsou.

Je US Futnet Association součástí nějaké střešní federace v USA?

Není. Takový systém tady není.

Co ostatní země severoamerického kontinentu? Poslední roky o sobě dala vědět Kanada, ale teď tam došlo k určitému rozdělení. Víte o tom něco více?

Nic bližšího nevím. Jen snad to, že Joe Lachambre, jejich hlavní hráč, dostal stipendium na školu na fotbal. A bude tím dost zaneprázdněný. Mají tam i dost bývalých sálových fotbalistů. Myslím, že jejich hlavním problémem teď je, že nemají dostatek hráčů. Tak jsem to pochopil.

A co další země kontinentu?

Chtělo by to zajet do Mexika a někoho tam sehnat. Není na to ale čas. V Guadalajaře byl teď Ambrož na návštěvě a zjistil, že tam chodí hrát podobný sport nohejbalu. Musíme zjistit, o co tam jde.