Nejnovější příspěvky v Nohec fóru


  • 02.03. 16:50 Ján a Martina
    Upřímnou soustrast všem kdo je znali, jménem nohejbalového oddílu MNK Mod ...
V nouzi poznáš přítele Tisk
Napsal Martin Maršálek  |  Sobota, 01.11.2008

2007_vfric_01(Praha Vinohrady) Někdy i sebelepší hráč vypije svůj kalich hořkosti do dna. Existují totiž věci horší, než třeba potupná porážka před vlastními diváky. Strašák každého hráče má jméno zranění. Mnoha nohejbalistům zranění zkomplikovalo či dokonce ukončilo kariéru. Naštěstí i nohejbal má ve svých řadách ty, kteří dokáží následky zranění zmírnit. Zřejmě nejznámějším z nich je primář ortopedicko - traumatologické kliniky fakultní nemocnice Královské Vinohrady 3. LF UK v Praze, MUDr. VLADIMÍR FRIČ CSc.

Byl jste mj. oficiálním lékařem české nohejbalové reprezentace na MS 1996 v Brazílii. Popište nám, čím se ve své profesi zabýváte?

„Jsem ortoped, takže se zabývám onemocněním a poraněním kostí a kloubů (páteř, pánev a končetiny)."

Kdo ze známých nohejbalových tváří Vám prošel rukama?

„Tak například Ferda Havlík, Jirka Doubek, Láďa Ficek, Petr Tulka, z mladších třeba Mirek Fritz. Řada dalších hráčů je ve stádiu tzv. sledování, kdy třeba odkládají operaci, která je ale zřejmě nemine."

Co je nejčastějším úrazem nohejbalistů? Souvisí nějak nohejbalová zranění s poměrně nepřirozeným pohybem, kterým je zdvíhání nohy do úrovně hlavy? Která zranění postihují spíše útočné hráče a která ty v obraně?

„Nohejbal není kontaktní sport, jako třeba fotbal, takže nedochází k tak častým zraněním. Nohejbalová zranění jsou třeba natažené třísla nebo úpony. Svalová zranění se pak zahojí jizvou. A jizva už není zdaleka tak pružná, jako je svalové vlákno. Při těch prudkých trhavých pohybech na to pružnost jizvy není uzpůsobená a více či méně to hráče limituje. Spíše však v nohejbalu je to pozvolný degenerativní proces z jednostranného a nadměrného zatěžování kloubů kyčlí, pánve a páteře v oblasti bederní (lumbosakrálního spojení - „v kříži"). Kompenzační mechanismy organismu to vydrží jen do určité doby. Vyklánění těla a zvedání nohy je nepřirozený pohyb. Někteří hráči jsou náchylní zejména na kolena, to jsou spíše ti smečaři. Rotace na stojné noze vyžaduje velkou sílu a naopak úderová noha dopadá tvrdě na zem. Tam stačí, když koleno jednou začne zlobit, potom už se to veze. U polařů větší úraz nebývá, jen někdy třeba při ostrém startu si může utrhnout achilovku. Co se stává u hráčů, kteří hrají delší dobu na vrcholné úrovni, je degenerativní onemocnění kyčlí. Je to o tom, že často ti smečaři a blokaři, kteří dokáží nohu zvednou hodně vysoko, to dokáží právě proto, že trpí dysplazií kyčle. Oni nemají dostatečně krytý kyčel jamkou a tudíž jim toto umožňuje zvýšený rozsah pohybu oproti zdravým hráčům. Hlavice není dostatečně krytá a je tedy přetížená. Mnohem dříve tam tak nastává artróza. Takže něco za něco."

Dnes můžeme na řadě poměrně mladých hráčů vidět ortézy, což nebývalo tak častým jevem. Je to jen vlivem větší dostupnosti této pomůcky, nebo se skutečně zvýšilo riziko úrazů u této skupiny?

„Pravda je obojí. Nohejbal se stává více silový, více razantní, čili tam dochází k drobným distorzím, které postihují i mladé sportovce, kteří jsou často herně přetěžováni. Jejich úrazy se pak dostanou do chronické fáze a samozřejmě si musí vypomáhat různými pomůckami. V mnoha případech však tyto pomůcky jsou spíše šidítka a hráč se vlastně dál poškozuje."

2007_vfric_02Existuje nějaká prevence před nohejbalovými úrazy? Co by jste doporučil hráčům?

„Charakter sportu nezměníme. Jak zabránit, aby poškození bylo v co nejmenší míře? Poctivým tréninkem, strečingovým cvičením, nejednostranným přetěžováním organizmu, relaxací a důslednou rehabilitací s důrazem na kyčle, kolena, svaly dolních končetin, ale i dolní bederní páteře. Když už k nějakému opotřebení dochází, zejména u starších hráčů, tak jsou tady léky, zlepšující stav chrupavky, tzv. chondro protektiva. Často je vidíte v televizi v reklamách. Tyto léky stimulují chrupavku, chrupavčité buňky k růstu a přispívají ke stabilizaci vnitřního prostředí kloubu. Tyto léky nemají žádné negativní účinky, takže jejich používáním hráč nezachybuje."

O nohejbalu se říká, že se dá hrát až do smrti. Čím to, že ani sedmdesátka na krku neznamená konec hry?

„Bezkontaktní charakter nohejbalu umožňuje hraní do vysokého věku, pokud se nerozhodnete tvrdě smečovat, nebo třeba dobíhat zkrácené míče."

Vraťme se z nemocničního lůžka zpět na hřiště. Jak jste se k nohejbalu dostal?

„My jsme vroce 1967 koupili chatu na Askaloně, od té doby se datují mé začátky. Tam hráli borci typu Jirky Suchého, Pepika Hochmana nebo Vaška Soboty. Hrály a hrají se tam osadní turnaje na Kocábě. Já jsem patřil k té mladší generaci Botičky Šmejkala, Bobánka Sehnala. Válčili jsme spolu ta žákovská a dorostenecká léta, poté i v mužích."

Kdo byl Váš nohejbalový vzor a co jste na něm obdivoval?

„Vyloženě vzor jsem neměl. Herně se mi líbil Pepa Hochman, který ve své době měl razantní úder z výšky, obrovskou techniku a celou tu trojici se Suchým a Sobotou jsme tenkrát obdivovali všichni. Zpravidla vyhrávali většinu turnajů, co se konaly. Dneska se Hochmanově hře blíží třeba Kalas."

A kdo byl Vaším nejoblíbenějším spoluhráčem?

„Velmi často jsem hrával s Frantou Hochmanem, bráchou Pepika. Hrálo se mi s ním vždycky dobře. Rád vzpomínám i na své vojančení v Kadani, kde jsem byl jako doktor. Protože jsem věděl, že se tam hraje nohejbal, tak jsem se s nimi zkontaktoval a chodil s nimi hrát. Přátelství mě pojilo s Džůzou Vanyou a s ním jsme pojezdili pár turnajů, kde jsem jezdil načerno, protože mě tolik nepouštěli."

Co považujete za svůj největší nohejbalový úspěch?

„Pro mě nohejbal byl doplňkový sport. Hokej i ve druhé lize je profesionální sport, k tomu jsem léta hrál hanspaulskou ligu, takže nohejbal byl spíše rekreační záležitost. V dorostu jsem nějaké medaile udělal, vždycky nás ale přehrál Botička s Bobánkem. V mužích mě potěšilo, že se mi podařilo s Jirkou Suchým a Pepikem Hochmanem vyhrát na Askaloně, pak jsme vyhráli i na Montaně a ještě asi nějaké další turnaje."

Chodíte se alespoň někdy podívat na extraligová klání nebo vrcholné jednorázové akce?

2007_vfric_03„Na lize jsem nebyl ani nepamatuji, v televizi se ale občas podívám."

Hrajete ještě nohejbal aktivně?

„Prakticky vůbec a tomu, co hraji, už neříkám nohejbal, to je překopávaná. Navíc mě začala bolet levá kyčel a pánev, natrhl jsem si lýtko a táhne se to se mnou. Nemůžu si zahrát ani fotbal. Loni jsem si ale zahrál na Askaloně, někdo se tam zranil, tak mě vzali na poslední zápas a ještě jsme vyhráli (...smích)."

Jako lékař specialista máte zase jiný úhel pohledu. Můžete zhodnotit, jak se nohejbal změnil?

„Je vidět, že ta starší generace je stále schopna se umístit na nejvyšších místech. Co se týká hry, na síti se ani tolik razance nezměnila. Spíše se změnou pravidel se zlepšila obrana a také se zvýšila technika zadáků. Mimo hřiště už se nehraje, zvýšil se počet volejů, což klade větší nároky na současné hráče. Hráči jsou technicky na velmi dobré úrovni, protože zvládají i náročnější mezinárodní pravidla. Ale celkově neumím říci, jestli se nohejbal nějak razantně změnil. Určitě se ale rozšířila ligová špička. Dříve byla kvalita koncentrována mezi několik pražských týmů, dnes se to hraje na nejvyšší úrovni po celé republice a nejlepší družstva jsou mimopražská."

Co by jste vzkázal současným hráčům?

„To se ale nehodí k publikování, protože kdybych řekl ‚kluci nehrajte to, budou vás bolet nohy‘, tak je to odradí" směje se nohejbalista v bílém plášti.