Nejčtenější články - Rozhovory

Nejnovější příspěvky v Nohec fóru


  • 30.05. 09:29 OTEVŘENÝ DOPIS ČNS
    Tak pane Spilka, vyjádření , ze by chtělo omladit kádr rozhodčích svádí ...
  • 24.05. 13:02 OTEVŘENÝ DOPIS ČNS
    Co vy jste za Fandu ze ho neznam? Ano Radek Safr tam byl ale neni trener ale ved ...
  • 23.05. 14:23 OTEVŘENÝ DOPIS ČNS
    Pane Spilka, pokud něco takového píšete, tak by jste měl napsat i druhou st ...
Bertko: Nedělejme věci od stolu Tisk
Napsal Martin Maršálek  |  Neděle, 30.12.2018

2018 psmecbertko 1(Praha) Druhým z nerozlučného dua Velký a Malý Laci je LADISLAV BERTKO (*1964), mnohonásobný slovenský reprezentant, bývalý svazový činovník a současný činovník i hráč klubu KAC Jednota Košice. Jeho neotřelé názory mají hlavu a patu a tak není na škodu si po pár letech pohovořit o slovenském i mezinárodním dění.

Laco, tvůj parťák Laco Ivanecký už nohejbal prakticky nehraje. Jak jsi na tom ty?

Občas si zahraji. Když je potřeba, tak zaskočím i do ligy. 

Jakou máš v lize úspěšnost?

Nastupuji opravdu dost sporadicky, když už není nikdo další. Ale pokud nastoupím, tak ještě něco vyhrát dokážu.

V tomto věku už většinu hráčů brzdí zdravotní komplikace. Jak jsi na tom z tohoto pohledu ty?

Po padesátce už to komplikují asi každému. Proto už nehraju pravidelně.

Laco Ivanecký mi také říkal, že už ho hrát nohejbal ani nebaví. Hrozí to i ve tvém případě?

Ono je to tak, že jsme nohejbalu dávali hodně času a  jednou nastane čas, kdy i tělo začne reagovat jinak. Člověk by naopak tomu potřeboval dávat ještě více, ale opak je pravdou. Nohejbal na vyšší úrovni nemají hrát padesátníci, ale zejména mladí perspektivní hráči. Je potřeba dotáhnout mladé lidi, to se ale na Slovensku neděje.

Což je škoda. Přitom dnes mladí mají k dispozici mnohem lepší podmínky než dřívější generace hráčů. Kdo se třeba dřívě věnoval jiné regeneraci než té u piva?

Také proto my starší máme takové problémy. Regenerace dřív nebyla žádná nebo jen výjimečná.

Přitom se mi ale zdá, že dnes mladí zájem o takové činnosti stejně nemají. Možná i proto je dnes k vidění mnoho mladých hráčů s ortézami či jinými pomůckami...

Je také pravdou, že dost mladých končí s nohejbalem brzy. Může to také být způsobené tím, že na vyšší úrovni se dnes hraje hodně náročný styl, který působí negativně na klouby. Dnes je i jiná doba, a i když hráči mají lepší podmínky, včetně té regenerace, nemají na takové věci tolik času. Všichni honí práci a s tím všechno souvisí.

2018 psmecbertko 2Vlastně tedy musíš být rád, že jsi působil v době, kdy hráči na nohejbal měli více času a asi si ho i více vážili?

Jsem, byla to jiná doba. Je těžké porovnávat různá období. Jsem rád, že jsem si mohl zahrát trojdopadový, dvoudopadový i jednodopadový nohejbal. Vývoj ukáže, co je lepší. Zahrál jsem si na osadách, v lize, mezinárodní soutěže v reprezentaci. Nohejbal na osadách, to má něco do sebe. Rád bych vzal naše mladé na zkušenou do Česka právě na osadní turnaje a ukázal jim, že i to je součást nohejbalu.

Zmínil si i jednodopadovou hru. Hrál jsi ji opravdu rád, nebo oceňuješ hlavně to, že jsi takovou hru mohl vyzkoušet?

Hra na jeden dopad se mi velmi líbí. Hodně lidí by chtělo nohejbal někam posunout a já vidím skutečnost, že jednodopadový nohejbal je rychlejší a působí sportovněji než dvou nebo třídopadová hra. Tam se leccos dalo ošidit, vypustit.

Ale také jsi v dřívějším rozhovoru řekl, že počty dopadů nejsou tak zásadním tématem, jaké se z nich dělá. A že jde hlavně o samotné zahrání.

Je to pravda. Nohejbal se dříve nehrál jen v Česku nebo na Slovensku. Byl jsem třeba v Maďarsku, kde také dělají spoustu turnajů. Jsou tam turnaje na jeden dopad, dokonce i na písku. Počet dopadů není tak podstatný, pokud se něco dělá se zápalem a s chutí. Jedno je pravdou, neměli bychom nikomu nutit jen tu svou verzi nohejbalu - ať už jedno, dvou či třídopadový. Mělo by se to všechno sjednotit do jednoho sportu, který by obsahoval více disciplín. Možná by se tak získalo více hráčů, diváků a snad by se dalo uvažovat o účasti na nějakých větších celosportovních hrách.

Toto je myšlenka, kterou jsme několikrát v našich článcích zmínili.

Nohejbal se ve světě hraje různě. Proč by se nemohl spojit? Vezměte si třeba plavání. Plave v krátkém bazénu, dlouhém bazénu nebo venku. I nohejbal by touto cestou mohl jít. Každý by si zahrál svůj styl, kde by patřil mezi nejlepší, zato v jiných disciplínách by hrál možná druhé housle. To celé by však vytvářelo velkou rodinu nohejbalu s potenciálem na sebe upozornit a získat větší podporu než dnes.

Souhlas. Nicméně pokud se ještě vrátíme k mezinárodním pravidlům, není dle tvého názoru atraktivnější jednodopadová hra vhodná spíše pro úroveň poloprofesionální až profesionální? Přece jen když se týdenní herní vytížení hráče v přípravě i zápasech pohybuje v řádu jednotek hodin, nelze očekávat zázraky...

To sice je pravda, ale pak se nemůžeme bavit o tom, že by se nohejbal měl brát jako plnohodnotný sport a porovnávat se s jinými sporty.

Otázka byla myšlena tak, zda by nebylo pro rozvoj nohejbalu vhodnější pravidla neztížit až v době, kdy se hráči budou moci věnovat přípravě alespoň 20 hodin týdně. Pro diváka dnes působí podivně, když druhý či třetí sled účastníků vrcholných mezinárodních akcí více bodů získá nevynucenými chybami soupeře než vlastní útočnou činností.

Dříve se šlo dívat na hru tak tří reprezentací, dnes už jich je více. Třeba Francouzi nikdy nepoznali dvou nebo třídopadovou hru a jak hrají dobře.

To si dovolím oponovat. Právě země jako je Francie nebo Švýcarsko s výjimkou singlu docela herně stagnují.

Jak jsem řekl, každý si musí najít svou cestu nahoru sám. Když někdo chce hrát pouze jednodopadovou hru, tak ho nechme hrát. Jestli  se jiný k tomu dopracuje přes tři a dva dopady, nechme to na něm. Čas ukáže, co je lepší a oni na to musí přijít sami.

Znamená to tedy, že i v nohejbale by vedle sebe měly existovat různé druhy pravidel a živelně by se mělo ukázat, který bude životaschopnější?

Určitě. Ať se udělají turnaje, kde se jednotlivé druhy hry mohou porovnávat. Diváci ukáží, který druh je jim blíže a na který naopak nebudou chodit. Pak možná některé zaniknou, nebo zůstanou jen jako doplňkový sport.

Z hlediska disciplín jsou v Česku a na Slovensku jasně divácky nejatraktivnější trojice. V řadě jiných zemí je to ale disciplína jednotlivců. Zajímavý rozdíl.

K tomu řeknu jen to, že když se začala v Česku hrát tato disciplína, byl k ní ze strany mnoha nohejbalistů až neskutečný odpor. Říkali, že singl není nohejbal a bojkotovali ho jako hráči i jako diváci. V současnosti je přitom singl nejdynamičtěji se rozvíjející disciplínou. Nechť si každý udělá závěr, jak to je.

Když vezmu mistrovství ČR singlistů mužů, je už dlouho chudou popelkou proti šampionátům dvojic či trojic.

Stále ještě je znát silný konzervatizmus. Je to škoda, singl se opravdu nejvíce rozvinul a přináší velké změny. Zmíním jen příklad, kdy kdysi Marián Žigala zavedl hru hrudí a teď to používá téměř každý hráč při příjmu podání či vybírání míče. A to nejen singlisté, převzali to hráči dvojic i trojic. Je škoda, že to někteří lidé nedokáží ocenit. Vždyť některé zápasy singlistů jsou nádherné, s nějakým překopáváním to nemá nic společného.

2018 psmecbertko 3Když už jsme u singlu, je to ryze individuální disciplína. Nohejbal právě má stále dost nevyjasněnou profilaci, zda je sportem individuálním, nebo kolektivním. Jak se na to díváš?

Singl je jasně individuální záležitost. Dvojky nevím, zda se dají považovat za kolektivní, jsou na hraně. Tam by stačilo, pokud by se nesmělo střídat a je to vlastně individuální disciplína.

A je to dobře, nebo by nohejbal měl mít vyjasněno, kam vlastně patří? Zda mezi individuální, nebo kolektivní sporty?

My jsme něco mezi. Nedokáži odpovědět, co by bylo lepší. Kam to nasměrovat, aby se prosadil více.

Trošku jsme načali otázky budoucnosti nohejbalu. Mají ale vůbec sami nohejbalisté jasno, kde a proč by svůj sport chtěli vidět třeba za dvacet let?

Je to podobné jako třeba otázka, jak vyřešit problém migrace. Nelze to určit od stolu. Prostě dejme tomu čas, dejme prostor jednotlivým disciplínám, druhům hry a čas ukáže, co je lepší. Jestli chceme nohejbal opravdu přiblížit velkým sportům, nelze to rozhodovat od piva, ale musí to být promyšlené, musí se dělat rozbory.

V nohejbale ale moc o nějaké analýzy či rozbory zájem není. Zkušenosti ukazují, že jak v tuzemském tak i v mezinárodním nohejbalu se rozhoduje spíše emocemi než na základě nějakých odborných podkladů. Víc než číselná fakta je to o tom, že já si myslím to a ten zase tohle. Proč?

Já doufám, že na to nohejbalisté sami přijdou. Musí přijít pořádné analýzy a závěry z nich. Jinak to nemá smysl, budeme se stále točit v kruhu a budeme se bavit jen o přidruženém sportu.

Názorové rozpory také vedly k roztříštěnosti mezinárodního nohejbalu na dvě mezinárodní federace. Tvůj názor na věc?

Když se dva lidé neshodnou, přichází rozchod a každý si zvolí svůj směr. Ale není to tak, že se s tím nedá něco dělat. Kdo to dokáže sjednotit zpátky a kdy, nedokážu předpovědět.

Ona to ale není jen mezinárodní záležitost, ale někde i národní. Takoví Rumuni by mohli vyprávět a vlastně i u vás na Slovensku existuje SNA a SUN.

Tak bych to úplně neřekl. Na Slovensku mnoho let funguje Slovenská nohejbalová asociace pod mezinárodní federací UNIF a pak i jedna další nohejbalová organizace, která nevím či působí celoslovensky a která reprezentuje Slovensko ve FIFTA. To prostě přinesl čas.

Jak to tedy z tvého pohledu na Slovensku s nohejbalem vypadá?

Situace je špatná. Zmenšuje se počet klubů i hráčů. Vždyť třeba nejvyšší slovenskou ligu už hraje jen pět družstev a ještě pouze na čtyři hráče. Každým rokem je to horší a horší. Úplně největším problémem slovenského nohejbalu je fakt, že nemá žáky, nemá juniory, nemá budoucnost.

Všechno jsou spojené nádoby. Od slovenských činovníku jsem zaslechl nářky nad tím, že se výrazně snížila státní finanční podpora nohejbalu...

Je to tak. Toto ale není problém toho, že jeden rok nepřijdou peníze. Skutečnost, ženejsou žáci ani junioři, to není jen o penězích. To je hlavně věc přístupu. Slovenská nohejbalová asociace by měla přijmout taková opatření, aby se tento trend, pokud ještě jde vůbec nějak zvrátit, otočila a přivedla k lepšímu.

To je otázka za milión a nejen na Slovensku, ale i v Česku. Jak znovu přilákat k nohejbalu mládež.

Od stolu to nepůjde. Sám mám nějaké nápady, ale nejsem tím, kdo by o tom měl rozhodovat.

2018 psmecbertko 4Byl jsi i členem Rady SNA, tak co ti bránilo své myšlenky prosadit?

V radě jsem působil a o některých věcech i hovořil. Nepodařilo se mi je ale prosadit, byl jsem přehlasován a byly shozeny ze stolu. Usoudil jsem, že to dále nemá smysl. Nejsem zase tak sebestředný, abych si myslel, že zrovna můj názor je nejlepší. Ale pokud se něco nezkusí, těžko se něco změní. Čas ukázal, že na Slovensku se nikdo pořádně nevěnuje mládeži, resp. nikdo nemá koncepci. Čas mi tak dal za pravdu, ale radost z toho nemám. Jestliže dnes v orgánech svazu sedí lidé, kteří nic nedělají, sami by měli zhodnotit, zda tam má smysl sedět. Mám obavy, že stále více bude problém najít toho, kdo chce pro nohejbal něco dělat. A nejen dělat, ale i znát, jak to dělat správně.

Ten stav se projevuje i na slovenských národních týmech mužů, žen i juniorů. Jejich ústup ze slávy je poměrně rychlý.

To se dalo očekávat. Slovensko ani nemá juniorskou ligu, ze šesti hráčů se vybere pět a jede se. Nemá ženskou ligu, do reprezentace se dělá nábor. A v mužích se národní tým opírá o hráče, kteří hrají v českých klubech. Oni na vyšší úrovni nemají na Slovensku kde hrát, nelze se jim divit, že odchází do českých soutěží.

Myslíš, že odliv slovenských hráčů bude pokračovat i dále?

V Česku nabízí lepší podmínky, a to nejen v nohejbale, ale i v zaměstnání. Každý odchod dobrého hráče je velkou ztrátou pro slovenský nohejbal.

Jenže úpadek Slovenska, jako největšího rivala českých hráčů, může způsobit i devalvaci českých mezinárodních úspěchů.

Určitě to vliv má. Jestliže dříve Češi a Slováci měli předplacená finále na mistrovstvích světa nebo Evropy, teď už to čím dál tím více v případě Slovenska neplatí. Zatímco Korejci, Rumuni, Maďaři a další si drží pozice nebo dokonce se posunuli nahoru, v případě Slovenska jde o sestup. Je jasné, že dřívější vyrovnaná česko-slovenská finále měla lesk. Teď to Češi budou mít lacinější a veřejnost bude jejich tituly vnímat jako samozřejmost. To platí pro každý sport, hodnota titulů se odvíjí od kvality poražených.

Máš na srdci něco, co chceš čtenářům na konec roku vzkázat?

Popřál bych nohejbalu, aby se mu dařilo úplně všude. V Česku, na Slovensku, v Evropě i na dalších kontinentech. A ať se dokáže sjednotit v cestě za vyšším cílem