Nejnovější příspěvky v Nohec fóru


  • 10.01. 15:54 Pravidla - aut
    Rozhodčí vždy hledá stopu doteku míče s čárou. Pokud se jí míč dotýk ...
  • 10.01. 12:45 Pravidla - aut
    [quote="Stehlik":1ltfvyqo]je to stejné jako v tenise. Nesmí se míč ...
  • 09.11. 18:41 Pravidla - aut
    je to stejné jako v tenise. Nesmí se míč dotknout čáry. ...
  • 31.10. 22:10 Pravidla - aut
    Dobrý den, chtěl bych se zeptat na přesnou definici rozlišující dopad mí ...
Už mi chybí vášeň, říká Ladislav Ivanecký Tisk
Napsal Martin Maršálek  |  Pondělí, 17.12.2018

2018 psmecivanecky 1(Praha) Letošní soutěže už definitivně skončily a tak nastává čas na bilancování, analýzy a také zajímavé rozhovory. V rámci pražské Poslední smeče se nám naskytla možnost vyzpovídat slavnou nerozlučnou dvojici slovenských exreprezentantů z Košic, Velkého a Malého Laciho. Jako prvního jsme na rozhovor přizvali prvního z nich, LADISLAVA IVANECKÉHO (*1962).

Laco, co tě přivedlo do Prahy na Poslední smeč?

Mám tady v Praze syna, ale přijel jsem se podívat i na naše hráče z KAC Košice. Už jsem na Poslední smeči nebyl tak patnáct let. Kdyby mi někdo před dvaceti lety řekl, že nepřijdu na Poslední smeč, měl bych ho za blázna. Tento turnaj byl součástí mého nohejbalového života. Teď se už ale věnuji jiných věcem.

Pamětnící ale vzpomenou tvé nezapomenutelné mače proti českým rivalům. A leckdy jsi to dotáhnul až ke zlatu.

Ve finále jsme byli celkem šestkrát, z toho čtyřikrát jsme byli úspěšní.

Bývaly to opravdu parádní mače. Odvety za mistrovství světa či Evropy, v hale vládla bojovná atmosféra s pěti sty hrdel. Kde ty loňské sněhy jsou, dnes je to proti dřívějšku dost komorní záležitost.

Já to také vnímám. Náš sport se změnil. My jsme to tehdy brali více emocionálně. Dnes když vidím záznam z české ligy, je to daleko méně emoční. Hra je dnes více racionální. O Slovensku ani nehovořím. Hra ale je pestrá a jde dopředu.

Když ale jde hra dopředu a je pestrá, proč to více neocení diváci? A s klesající silou slovenské reprezentace klesá i česko-slovenská rivalita?

V letech 1990 až 2010 byl poměr sil mezi Čechy a Slováky vyrovnaný. Někdy vyhrávali Češi, jindy Slováci. Teď je stav takový, že kromě enklávy slovenských legionářů, kteří hrají českou ligu, na Slovensku chybí kvalitní základna a nohejbal upadá.

Pravdou je, že hodnota vítězství je dána kvalitou poražených soupeřů. Znamená to tedy, že slovenský ústup ze slávy může negativně ovlivnit i hodnotu českých výsledků?

Češi mají dlouho velkou základnu. I Slováci jí měli dostatečnou na to, aby se z ní rekrutovala špička, schopná vyhrávat mezinárodní tituly. Teď se to změnilo a možná je to jen nějaké období. Ale spíše jde o proces s delším trváním.

Co naděláme. Chodíš si ještě zahrát?

Nehraji už vůbec, možná tedy tak dvakrát do roka s kamarády. Spíše se teď věnuji cyklistice a badmintonu.

To je škoda, takový hráč. Limitují tě zdravotní problémy, nebo jsou jiné důvody?

Nohejbal mě už nebaví hrát. Hrál jsem ho od 14 do 55 roků, z toho do 48 let soutěžně. Jednoduše, už jsem nohejbalem naplněný. Rád se na nohejbal podívám naživo, ale chybí mi už ta vášeň. Čas, který jsem věnoval nohejbalu, už chci věnovat jiným věcem. Tak to je.

2018 psmecivanecky 2Nelákají tě alespoň veteránské soutěže?

Těch je hrozně málo. Občas jedeme do Vsetína, párkrát jsem byl i na osadách, např. na Majáku. Ale jak jsem řekl, už mě baví jiné věci.

Nohejbal ale není jen hraní. Co třeba trénování, funkcionaření, rozhodování utkání?

Mám softwarovou firmu, kterou řídím a mám tři děti, byť už dospělé. Každé období života má své priority.

Trošku zamrzí slyšet nohejbalové legendy, jak po skončení herní kariéry pověsí botasky na hřebík a už se nohejbalu nevěnují v jiné funkci. Přitom s takovým jménem by řada věcí mohla jít snadněji.

Souhlasím. Ale každý máme nějaké obdarování a možnosti a v určité životní etapě může přijít jiné poslání. Věnuji se třeba i dobročinné činnosti, podporujeme děti v Africe.

Říkal jsi, že sleduješ mezinárodní i české soutěže. A slovenské soutěže?

Ty moc nesleduji, protože jsou na nízké úrovni. Šlo to hodně dolů. Vinu vidím hlavně v našich schopnostech. Lidi, kteří se dnes ve slovenském nohejbale pohybují, nemají schopnosti. Proto jim nic nevyčítám.

A ti, co schopnosti mají, mají jiné priority...

Nikde není psáno, že kdo byl vynikající hráč, má i dobré organizační manažerské schopnosti. Já si nedovedu představit pracovat s lidmi tak málo motivovanými.

Musím se ale funkcionářů zastat. Vždyť za desítky let se ve vedení českého či slovenského svazu jich vystřídala spousta. Jistě špatných, ale i těch dobrých. Přesto žádný velký posun na scéně nikdy nohejbal nezaznamenal.

Je to tak. Vnímání nohejbalu i přes snahu funkcionářů není dobré. Když třeba vidím, jak se daří florbalu. Musíme něco udělat.

Jenže florbal i další sporty jsou importované a podporované ze zahraničí, vesměs z ekonomicky bohatších zemí, než je ČR. Kdežto v nohejbalu je hybatelem rozvoje právě Česko a Slovensko.

Je to možné, ale to svědčí o našich schopnostech. My si často stěžujeme, co ty bohaté země dělají. Je otázkou, zda tím, že mají více peněz, nedělají věci lépe? My si jen pořád na něco a někoho stěžujeme, to už je takový náš folklór. Neumím posoudit, zda kdyby nohejbal vynalezli Němci či jiná velmoc, zda by byl už jinde. Když už jsem zmínil florbal, proč je tak daleko? Protože se ujali lidé, kteří ho umí protlačit.

Byl jsi ve své době největší tváří košického DPMK, stroje na tituly. Také tady už na tituly sedá prach.

I to má vliv na slovenský nohejbal. DPMK byl srdcem slovenského nohejbalu. Jeho konec byl klíčový pro další vývoj na Slovensku.

Jenže přílišná dominance jednoho klubu také moc rozvoji nepomáhá.

To nedokáži posoudit. Většina hráčů, kteří v DPMK hráli, zde také vyrůstali. Je to na diskuzi.

V reprezentaci jsi byl smečařskou a blokařskou jedničkou. Pak tě nahradili Richard Makara, Patrik Perun, ani oni už ale na elitní úrovni nehrají. I Jano Brutovský už pravděpodobně má nejlepší roky za sebou. Kdo je dnes jedničkou na tvém postu?

Je to stále Jano Brutovský. Ale i on už tu výkonnost nemá takovou. Titul mistra světa už vyhrál mockrát, vyhrál ligu, vyhrál nejvýznamnější turnaje. Motivace už není taková, navíc má hodně cestování. I jeho už musí někdo vystřídat. Ale zatím nikoho na této úrovni nevidím.

Slovenský nohejbal tedy dnes drží legionáři? A je to pro Slovensko dobře?

Je to tak. Když nemáme doma dostatečnou funkcionářskou základnu pro výchovu vlastních špičkových hráčů, tak je to dobře. Neumíme si zorganizovat život. A to myslím i ve veřejném životě.

Pojďme tedy k mezinárodnímu nohejbalu.   

Sleduji jen mezinárodní šampionáty. Je na nich úzká špička, která se nyní trošku rozšiřuje.

2018 psmecivanecky 3Hovoří se o tom, že země druhého sledu ve špičce, Maďaři, Rumuni, Švýcaři či Francouzi, dosáhli vrcholu a žádné zlepšení už delší dobu není vidět.

To si myslím také. Musí nutně udělat kroky na národní úrovni, aby jejich herní úroveň šla dále.

Najde se hodně těch, kteří hlavní přičinu stagnace vidí v náročných jednodopadových pravidlech. Tvůj názor?

Pravidla nepovažuji za problém. Pravidla musí jít směrem k rychlosti a atraktivitě. Toto je dnes trend ve sportu. Když sleduji volejbal, tak oproti hře o dvecet let zpět, to je úplný zázrak. I nohejbal musí být na vyšší technické i rychlostní úrovni. Když tímto směrem nepůjde, nikdo na nohejbal nebude chodit koukat. Nevidím proto dobrý směr, že by ti lepší měli zpomalovat, ale ti slabší pomalejší by měli zrychlovat.

Co tedy podle tebe brání většímu rozvoji nohejbalu na mezinárodní úrovni?

Nedokáži posoudit. Proč se dále nerozvíjí Maďaři, Rumuni, Francouzi, Švýcaři...

Mezinárodní hnutí je dnes rozštěpeno na dvě mezinárodní federace a také někde na národní úrovni se to hádá. Co tomu říkáš?

To je pochopitelně špatně. Že se pár lidí nedokáže mezi sebou dohodnout. Společně by úroveň byla vyšší.

Mezinárodní šampionáty se hrají jako jednotlivé disciplíny. V roce 2014 byl ale uspořádán i šampionát družstev. Který model preferuješ?

Víc se mi líbí model s jednotlivými disciplínami. Na hráče je větší tlak, není možnost se za někoho schovat, kdo to uhraje

Naposledy se mezinárodní šampionát hrál na Slovensku před třemi lety. Je naděje, že bude brzy uspořádán nějaký další?

Myslím že ne.

Jestlipak si ještě vzpomeneš na svůj první titul mistra světa?

Určitě vzpomenu. Bylo to v roce 1994 v Košicích ve trojkách. Bylo to velmi emocionální. Nebylo snadné velmi těžkou psychickou situaci zvládnout.

Jak prognózuješ vývoj nohejbalu za dalších dvacet let? Posune se dopředu, bude stagnovat, nebo zažije úpadek?

Protože jsem nohejbalu odevzdal mnoho let svého života, přál bych mu ze srdce, aby přežil těch dvacet let na minimálně dnešní úrovni. Mozek mi říká, že to bude těžké. Protože pokud chceme uspět v takové konkurenci sportů, které se dynamicky rozvíjejí, musíme udělat takové změny, abychom lidi přitáhli. Když to tedy shrnu, vidím to tak padesát na padesát.

 

 

Komentáře   

 
#1 Antonín Stehlík 2018-12-17 15:04
Zajímavý rozhovor. Ladislav býval králem spíš toho dřívějšího nohejbalu, ale přesto chápe, že dnešní doba opravdu tlačí sporty do rychlosti, tvrdosti, agresivity, fyzické náročnosti. Něco na tom asi musí být. Nedostatkem ostatních států je podle mně absence kvalitních ligových soutěží jak dospělých tak mládeže.
 
 
#2 JR 2018-12-19 22:59
Jako divák na poslední smeči před XX lety (ještě se hrálo na 3 dopady). Semifinále Košice vs Vilda koncovka třetí sady hráč Ivanecký přiznává dvoják který neviděl v hale nikdo. Neskutečné fair play gesto i na tehdejší dobu natož dneska. Do té doby jsem ani nevěděl kdo to je, od té doby pro mne pan Hráč.