Nejčtenější články - Rozhovory

Nejnovější příspěvky v Nohec fóru


  • 02.03. 16:50 Ján a Martina
    Upřímnou soustrast všem kdo je znali, jménem nohejbalového oddílu MNK Mod ...
  • 02.03. 12:54 Ján a Martina
    https://www.aktuality.sk/ Zavraždili investigatívneho novinára Aktuality.sk J ...
Perutka: Nebyl to nohejbal, který by vzrušoval Tisk
Napsal Martin Maršálek  |  Středa, 01.02.2017

2017 msmperutka 1(Praha) 22 let dělí první a poslední český světový titul. Na mistrovství světa v Košicích se v roce 1994 pochlapila deblová sestava ve složení Miroslav Fritz, Jan Hošek a DAVID PERUTKA. Dnes už 45letý univerzál, který prošel extraligovými celky Přerova, Ostravy a Šacungu a v reprezentaci zanechal nesmazatelnou stopu, okomentoval v rozhovoru některé rozdíly mezi tehdejším a současným nohejbalem.

Davide, jak se změnil mezinárodní nohejbal 22 let od zisku prvního českého světového titulu?

Zejména se vyrovnala špička. Musím říci, že kdysi soupeři až na Slováky, Rumuny a Maďary neměli kvalitu, aby se alespoň trochu nám vyrovnali. Kdežto v Brně jsem viděl dost zajímavých a pohledných zápasů. Mile mne překvapili Korejci, Francouzi, Rumuni i Švýcaři. Na Čechy a Slováky to však kvalitou stále ještě nestačí.

Myslíš, že svou roli mohl sehrát respekt z obou dominujících zemí?

Respekt, technická zdatnost ale i taktická nevyzrálost. Obecně bych řekl, že ve srovnání s rokem 1994 se to úderově zvedlo, z hlediska herní taktiky ale máme pořád dost navrch.

To jsi zmínil hlavně útočnou fázi. V té obranné je ale velmi častou vídanou chybou postoj bránícího hráče ve hřišti nebo těsně za zadní čárou. Což na české nebo slovenské ranaře není nejlepší pozice.

Souhlasím. Tam chybí správný koučing. Myslím si, že na vysoké odskoky třeba Francouzů nebo Korejců, pokud by se hráči v obraně spostavili dál, tak by spoustu balonů zachytili. Jak už jsem řekl, úderově jsou některé země na tom mnohem lépe než kdysi, ale takticky jsou tam velké rezervy.

Když porovnáš s minulými dobami jednotlivé disciplíny, která zaznamenala největší progres?

Progres je patrný ve všech disciplínách. Největší vidím v singlech a dvojicích. Ale nejen u ostatních zemí, ale i u našeho výběru. Když si vzpomenu na singl z roku 1994, tak tam se v singlu útočilo překopáváním zespoda, byla to dost nudná hra nervů. Dneska se hrají skvělé singly. Moc se mi líbil třeba švýcarský singlista, který Ondrovi Vítovi v semifinále dělal velké potíže. Tady hegemonie Čechů nebo Slováků skončila. Je to otázka jen psychické odolnosti i štěstí, rozhodují detaily.

Jak to vidíš u dvojek? Váš titul v roce 1994 se zrodil vlastně na pravidla, která byla nejblíže křížovým dvojkám. Dnes velikost malého hřiště zůstala, ale hráči mají k dobru dotek navíc. Troufneš si odhadnout, jak by tehdejší vaše sestava dopadla dneska?

To je velmi těžká otázka. Byl to opravdu hodně odlišný styl hry, náročný na taktiku a herní disciplínu. Musím uznat, že to šlo kupředu a když vidím hráče typu Roseneberka nebo Müllera tak musím uznat, že jsou na tom atleticky lépe než jsme byli my. Jsou vyšší, navíc dynamičtější. Já, Honza Hošek a Míra Fritz jsme ale zase zvládali dobře kritické okamžiky utkání, dokázali jsme doslova zbláznit nejen sebe, ale celou halu a tím i otáčet zdánlivě jasně prohraná utkání. Můj osobní názor je, že bychom s nimi prohráli. Ale nohejbal je krásný i v tom, že favorité někdy dost překvapivě prohrávají. Psychika hraje obrovskou roli. Možná že kdyby se postavil mladý Perutka a mladý Fritz proti dnešním hráčům, tak bychom to dokázali urvat srdcem.

2017 msmperutka 2Jak vidíš porovnání minulé a dnešní úrovně ve trojkách? Díky náročnosti hry se hraje na jednoho smečaře a dokonce ty nejlepší sestavy hrají s podání nepřijímajícím smečařem. Má šanci se hra trojic více zatraktivnit?

Pozoruji dva odlišné herní styly. Jeden je na jednoho dlouhého smečaře. Druhý je pestřejší, a pro mne jako diváka mnohem atraktivnější, je styl reprezentovaný sestavou Pospíšila, Müllera a Rosenberka. Její hra mi připomíná jinou kdysi slavnou trojku s Šimáčkem, Suchým a Fritzem, na tu byla radost se dívat.

Co dalšího zmíníš při srovnání dob?

Důležité je, že se do nohejbalu přidala dynamika i technická zručnost. Možná hodně v tom napomohly singly. Co mi ale dnes chybí, je právě ten zápal, který dříve byl u hráčů větší. Dnešní hráči by se mohli pokusit do toho dát víc emocí. Hrají skvěle, jsou to výborní atleti, nicméně nadšení je málo.

Diskuse okolo jednodopadových pravidel budou nekonečné. Jaký je tvůj pohled?

Podívám se na to z trošku jiného pohledu. Z pohledu hráčské a herní diverzity. Myslím si, že jak se ubíraly dopady, tak se nohejbal třeba ve trojkách zcvrknul do formátu dva polaři a jeden dvoumetrový bijec. Vytratila se hravost, až na již zmiňovanou modřickou trojici. Já budu vždycky možná nostalgicky vzpomínat na tu dobu, kdy i hráči menší, techničtější, měli šanci vyhrát. Dneska už žádnou šanci nemají. Takže jednodopadová pravidla odřízla od šance vyhrát minimálně třicet procent hráčů a tím je definitivně ztratila a s nimi krásné příběhy, kdy David porazil Goliáše. A to mi teď chybí.

Současná pravidla tedy podle tebe upřednostňují atletické a vysoké hráče. O nohejbalu se vždy říkalo, že když někdo nebyl vhodný typ pro některý sport, šel na nohejbal, protože tam se uchytili všichni. To tedy už neplatí?

V podstatě to už neplatí. A řekl bych, že tím je ochuzen i divák. Kterému chybí technické finesy. Vzpomeňte časy, kdy lidi chodili na Ungermanna. Vilda sice nebyl malý hráč, ale jeho nohy se nedají porovnávat s dnešním Pospíšilem nebo Vankem. A lidi žasnuli nad jeho technickými míči, všichni to s otevřenou pusou obdivovali.

Ale neplatí to všude. Příkladem je třeba Ondřej Vít, dvojnásobný úřadující mistr světa. Z dalších třeba slovenský polař Černota...

Ale já se bavím o smečařích. Hlavně o trojkách, které mi přijdou poněkud fádní. Při vší úctě třeba Vankeho údery nezvednou lidi ze sedadel. Když vezmu šampionát v Brně, tak jsem chvílemi pozoroval diváky. Ti byli nadšení z Korejců. Přemýšlel jsem nad tím, na co vlastně diváci chodí, co je zajímá. A viděl jsem obrovské nadšení lidí, kteří koukali na Korejce. Ti sice prohráli, ale budili nadšení. Lidem se líbila jejich kreativita, jak to přijímali, jak to smečovali, jak byli pestří. Když jsem viděl naše sestavy, tak jsem jim pochopitelně fandil. Ale nebyl to nohejbal, který by mě vzrušoval.

2017 msmperutka 3O jednodopadové hře se hovoří i v souvislosti s rozvojem. Když se začínajícími žáčky začneš kopat i na tři dopady, spotřebují na jednu správně provedenou herní kombinaci minimálně pět dalších. Což odrazuje. Pokud někde v zahraničí začínají s menším počtem dopadů, procento úspěšnosti se ještě sníží. Nemůže právě v tom být zakopaný pes?

Může to být jeden z důvodů. Třídopadový nohejbal byl snažší, ale také poskytoval daleko širší paletu pro útočné kombinace. Bavili se hráči i diváci. Dnešní nohejbal je rychlejší a dynamičtější, ale pro mne až na výjimky nudnější.

Ze hřiště pojďme k samotné organizaci mezinárodních akcí. Jak se za ta dvě desetiletí změnila?

Osobně jsem zažil tři šampionáty – Košice, Prostějov a Nymburk. Musím říci, že i po stránce organizace to jde nahoru a teď v Brně byl šampionát připraven skvěle. Ale já mám krásné vzpomínky i na to košické mistrovství, které na tu dobu bylo parádní.

Je asi potěšující, když se sejde třítisícová návštěva, když se potkají nohejbalisté z celé republiky.

To člověka potěší, když se potká s dalšími lidmi. Mám upřímnou radost, že nohejbal někam spěje a dokáže zorganizovat takové akce.

Chýlíme se k závěru. Ty se občas přijdeš na nohejbal podívat. Neuvažoval jsi někdy se k němu vrátit v trenérské nebo funkcionářské pozici?

Moje práce mi aktivnější zapojení do nohejbalu bohužel neumožňuje. V čase kdy odcházím z práce je už dávno po tréninku, nehledě na mé časté služební cesty do Francie. Navíc se mi před rokem a půl narodil třetí potomek, dcera Anežka, se kterou trávím každou volnou chvilku. Ale samozřejmě se rád přijdu podívat na akce jako bylo brněnské mistrovství světa.