Nejnovější příspěvky v Nohec fóru


  • 02.03. 16:50 Ján a Martina
    Upřímnou soustrast všem kdo je znali, jménem nohejbalového oddílu MNK Mod ...
V Útěchově slavily ženy kulaté jubileum Tisk
Napsal Antonín Stehlík  |  Čtvrtek, 24.08.2017

2017 utz 01(Útěchov) Smíšené turnaje mužů a žen poslední dobou rostou jako houby po dešti. Ten, který se odehrál 12. srpna v Brně-Útěchově, měl však v sobě zvláštní symboliku. Vždyť i muži stáli před dvaceti roky u zrodu organizovaného ženského nohejbalu v Brně. Proto se turnaje zúčastnili nejen současné známé osobnosti mužského nohejbalu, ale také ti, kteří už na hřiště nemohou nebo nechtějí, ale v duši ženský nohejbal stále mají.

Turnaj svými výkony obohatili třeba Karel Hron, Tamás Pál, Ivo Nováček, bývalé i současné hráčky ligového týmu Útěchova nebo po těhotenství Evelyn Körösi. Zbytek doplnili kamarádi ze samotných začátků ženského nohejbalu v Brně a okolí nebo kamarádi z turnajů.

Na začátky organizovaného ženského nohejbalu v Brně zavzpomínaly jeho výrazné osobnosti minulosti i současnosti. Jednou ze zakládajících hráček je JITKA ILÁŠOVÁ (MAROUSKOVÁ): „Nohejbal jsem měla ráda od dětství, když jsme jej hrávali se starším bratrem a taťkou nejen na dovolené. Když jsem se chodila kochat na tréninky a zápasy chlapů, zeptal se mě trenér Tonda Stehlík, zda mě baví takhle tam pořád sedět. A já mu odpověděla: „Hrát je lepší, ale co nadělám!“. Netušila jsem, že tato nevinná věta odstartuje něco tak ohromného. Po týdnu mi Tonda vzkázal, ať dorazím na trénink 18. 8. 1997. Tak svolal první trénink nohejbalu žen. Tehdy jsme přišly dvě – já a Helena Šimáčková (dříve Kalasová). Abychom mohly hrát, doplňovali nás žáci i dorostenci (Radek Pelikán) a kdo měl zrovna čas a chuť. Šly jsme do toho naplno, bez sponzorů, ale s velkou chutí a elánem. Po pár trénincích jsme jely na první ženské MČR do Českého Brodu a srovnání s ostatními hráčkami nedopadlo vůbec špatně. Zlepšovaly jsme se díky možnosti hrát s našimi chlapy a kamarády, žáky a dorostenci. Konfrontace s ženským týmem probíhala pouze jedenkrát ročně na turnaji a posléze na MČR. Od jara 1999 jsme se jako smíšené družstvo přihlásily do městského přeboru. Nasbírané zkušenosti se projevily záhy – v září na MČR  v Kroměříži jsme ve trojicích vybojovaly čtvrté místo. Rok 2000 byl vůbec plný změn, odešla Blanka Hanáková do Solidarity, my ukončily působení v Obřanech a přešly jsme do Útěchova. V červnu jsme zaznamenaly první vítězství nad chlapy v Městském přeboru. Chtěly jsme se už měřit s holkami, ale pořád nás nebylo dost s odpovídající výkonností, a tak jsme v roce 2004 doplnily tým Kroměříže a hrály za něj první ligu žen.  Od roku 2005 jsme už ale daly dohromady naše družstvo a od té doby v ženské soutěži existuje tým Útěchova. Jeho premiéra nedopadla také nejhůř a celkové sedmé místo z deseti nás potěšilo. Oddílem prošla řada hráček, některé vydržely déle, jiné míň. Nemalý dík patří i všem trenérům a kamarádům, co se nám snažili předat svoje zkušenosti, i když to s ženskými není vždy lehké. Byli to Antonín Stehlík, Marek Žitňák, František Kalas, Patrik Iláš, Michal Janeba, Martin Kleiner, Boris Hanák a v současnosti Ivo Nováček.“

2017 utz 02Další z významných osobností je DANIELA KŘÍČKOVÁ (PETŘÍČKOVÁ), která na začátky vzpomíná dnes už s úsměvem: Vždy jsem sportovala velmi ráda, ale nohejbal jsem prostě milovala. Myslela jsem, že mi vyskočí srdce z hrudi nadšením vždy, když jsem si obouvala třeba boty na hřiště. Ale to mi bylo 13 let a „nohec“ jsem si zahrála jen v létě na pionýrském táboře. Hřiště se nalézalo na zelené louce u rybníka a lajny se vyráběly  otočením drnů hlínou nahoru. Až v roce 1997 jsem jako fyzioterapeutka měla v péči Petra Bubniaka a od něho jsem se dozvěděla, že nohejbal se hraje i na soutěžní úrovni a před pár měsíci několik ženských začalo trénovat s žáky v Modřicích. Už to bylo hodně let, co jsem si zahrála, ale takovou  příležitost jsem si nenechala ujít a definitivně jsem nohejbalu  aktivně propadla na dalších více jak 14 let. Začátky byly krušné. Všechny  jsme hrály s nasazením a vervou, ale chyběly nám většinou zkušenosti a autorita, která by přinesla klid a řád do našich jedinečných představ o hře. Skutečné zkušenosti a herní dovednosti měly jen Jarka Jíčínská a Jitka Ilášová, tehdy Marousková, ale to bohužel nestačilo. Objížděly jsme žákovské a chlapské turnaje a časem se i účastnily i městské soutěže. Stále jsme se však hodně dohadovaly téměř o cokoliv a tak, přestože nové hráčky přicházely, stejně tak i odcházely, až to vypadalo, že se rozpadneme na dobro. Ale já věděla, že všechny chceme hrát  a přála  jsem si přihlásit se do ženské soutěže, hrát proti těm nejlepším a porazit je. A tak jsme se vydaly cestou hlasování. Promyslela jsem  různé sestavy a varianty pro situace, které pro nás byly konfliktní, promluvily jsme si o nich a vytýčily cíl a způsob jak se k němu dostat. A   o no to začalo fungovat. Byl to způsob velmi pracný a zdlouhavý, ale nám se začalo dařit víc a víc. Stále jsem však věděla, že  potřebujeme hráčku, kterou bychom respektovaly, a ona se chtěla ujmout role kapitánky. Pak ale přišly Verča Malátová a Linda Schützová a ty dvě se vyplatilo následovat. Bez trenéra by to šlo taky velmi špatně. Tak nakonec se nám podařilo získat na dlouho Martina Kleinera. Mladého hráče z Útěchova s nekonečným množstvím energie. Ten nám byl několik let nedocenitelnou oporou. Náš společný sen se  pomalu začal plnit. Po kroměřížské anabázi i založením našeho vlastního útěchovského týmu, získáním silného sponzora a nakonec i dvou titulů v dlouhodobé soutěži  žen. Nemohu pominout to, že jsme počtem hráček naplnily i druhou ligu žen. Za sebe děkuju všem spoluhráčkám za trpělivost s mými nároky, a ještě víc s mými nedostatky. Děkuji za jejich vytrvalost, odhodlání i bojovnost.

Zkušená BLANKA HANÁKOVÁ sice po nějakém čase kývla na nabídku pražské Solidarity a přestoupila, ale na sklonku hráčské kariéry se do Útěchova ještě vrátila a stihla i nejplodnější období na přelomu desetiletí: Do Solidarity jsem odešla, protože mně bylo jasné, že pokud nebudu hrát v Praze, tak nemůžu hrát ani v ženské reprezentaci. Samozřejmě mě Praha hráčsky zvedla a otevřela cestu k těm nejvyšším metám. Naučila mě rovněž to, že jsem byla schopna hrát s jakoukoliv hráčkou a velmi mi pomohlo, že jsem se naučila nastupovat jako univerzální hráčka, s výjimkou smeče a bloku. Jsem moc vděčna Útěchovu za uvedení do světa velkého ženského nohejbalu.“

Motor útěchovských úspěchů posledních let VERONIKA MALÁTOVÁ teď řeší problém s generační výměnou, která však vypadá na delší období: „Nějaká vyšší moc mne asi přivedla do Útěchova! Na první přátelské utkání  v létě 2004 jsem si to místo do Útěchova namířila směr Ochoz. Hned bylo poznat, že Brno tak dokonale ještě neznám. Naštěstí mé spoluhráčky Lenka, Blanka a Jituška (SK Žabičky) mne v půlce cesty navedly správným směrem a tím začala má vášeň k nohejbalu. Holky v Útěchově byly nadšené z naší přítomnosti a my vyděšené, jak jim to jde. Tehdy jsme neuměly skoro překopnout síť (já hrála do té doby pouze volejbal). Hned se nás ujaly Jitka Ilášová a Daniela Petříčková a nabídly nám možnost hrát za jejich oddíl.  Uplynulo pár měsíců a už jsme zažívaly první nadšení z mistrovství republiky v Čakovicích. Úspěchem pro nás bylo zúčastnit se. Mně dodalo ohromnou chuť do dalších tréninků. Na začátku sezóny 2005 přišly holky s myšlenkou první ligy a vedoucí oddílu Radek Kleiner přivedl sponzora, který měl rozjet naší  honbu za tituly. Také do oddílu vstoupila „smíšek“ a organizátorka společenských akcí Linda Schützová. Hned v roce 2006 jsme se přiblížily na MČR dvojic i v první lize bedně. Čtvrtá místa byla pro nás obrovským úspěchem. Tento rok se, díky sponzorovi, rozjela další honba, ale nyní se týkala posil našeho týmu. Paráda, Lenka Kobylková kývla! Hned další rok 2007 jsme opět uhájily  čtvrté místo v první lize a navíc získaly stříbrnou medaili ze singlu. Ale největší bombou byla další posila - Daniela Peruňská. Byl to sen, hrát s mistryní světa.

2017 utz 03Rok 2008 byl opravdu senzační,  historický první ligový titul a navíc zlato a stříbro na MČR  ve dvojicích a další stříbro ve trojicích. Prostě vydařený rok. V roce 2009, na MČR v Útěchově, jsme našim fanouškům udělaly radost titulem ve dvojicích. A to nás čekalo další překvapení, v roce 2010 se vrátila skoro zakladatelka Blanka Hanáková. Rok 2010 byl opět medailový. Mistryně v družstvech, zlato ve dvojicích a stříbro a brambora v trojicích. Velké díky patří za tu dobu Tondovi Stehlíkovi za neúnavnou práci s nováčky a nápad s organizací druholigového poháru. Další roky jsme se držely na medailových pozicích, holky odcházely, přicházely, ale všem patří velký dík za skvělou éru našeho oddílu. Oslavy, miminka, svatby, smutek, zranění… vše jsme se snažily sdílet společně. Nemohu opomenout ani draftování Evelin Körosi z Maďarska, která vlila v roce 2015 týmu novou krev a dodnes jsou s Tamásem našimi kamarády. Ráda vzpomínám na každoroční letní soustředění, kde se každá z nás zase o kousek posouvala ve výkonnosti i v životě.  Chtěla bych poděkovat všem, kdo se podílel na růstu našeho oddílu a všem hráčkám za trpělivost a bojovnost, kterou prokazovaly na všech utkáních. Do budoucnosti si přeji hodně dalších nadšených hráček nohejbalu do našeho oddílu.“

Samotný turnaj, plný pohody a vzpomínek, vyhrála sestava Tamáse Pála s T. Pavlíčkem a D. Matoušovou, která ve finále přehrála trojici I. Nováčka s M. Bodó a Z. Zímovou.