Česká zimní frustrace Tisk
Napsal Martin Maršálek  |  Sobota, 11.12.2010

2010_frustrace_01Po neúspěchu české reprezentace na nymburském UNIF Founding Cupu se dá očekávat silná frustrace směrem k národnímu týmu i ke změnám, které nastaly vystoupením ČNS z FIFTA a vstupem do nové asociace UNIF. Počet dopadů míče na zem, to je to, oč tu ve zjednodušené podobě běží. Zkusme se tedy již poněkolikáté podívat na věc, bez emocí a střízlivě.

Jednodopadový nohejbal je v českých a moravských areálech nevítaným hostem. Pochopitelně. Vždyť nohejbalisté a nepočetná divácká obec (tvořená v drtivé většině zase samotnými nohejbalisty) již před delší dobou musela zkousnout přechod ze tří dopadů na dva, který se dnes týká prakticky všech soutěží, s výjimkou těch nejnižších. A nyní je tu strašák toho, že by stejnou cestou mohl být ubrán i další dopad.

Silné frustraci napomáhají čtyři základní aspekty. Výsledky českého národního týmu dlouhodobě zaostávají za výsledky největšího rivala ze Slovenska (i když ani na dvoudopadová měření sil na klubové scéně není vzájemná bilance českých a slovenských sestav pro Česko nikterak dobrá). A český nároďák, to je pro většinu nohejbalistů především hrdost. Jak dlouho s námi Slováci budou cvičit, to je prostě výraz českého zmaru z pošlapané hrdosti. Druhým aspektem je zmařené očekávání. Nohejbalové hnutí kvitovalo rozhodný krok Valné hromady ČNS, která se rozhodla ukončit dosavadní členství v mezinárodní asociaci FIFTA. Mnozí však očekávali, že se vstupem do nové asociace UNIF (kde mch. na rozdíl od FIFTA je ČR zakládajícím členem) bude velká možnost mnohem výrazněji prosazovat české zájmy. Tedy včetně českých pravidel. To, že se tak stalo v méně sledovaných kategoriích žen a juniorů, nikoliv však v hlavní mužské kategorii, mnoho lidí zklamalo. Třetím aspektem je samotná smysluplnost zpětného přechodu ze dvoudopadového na jednodopadový nohejbal, který v mezinárodních soutěžích nastal. Je skutečně jednodopadový nohejbal správnou cestou k pokroku a rozvoji? Na to dosud nikdo nedokázal dát tu smysluplnou a odborně podloženou odpověď. Čtvrtým aspektem je pak to, že téma dopadů míče na zem dostává v mysli nohejbalistů zcela nadsazený prostor. Je to způsobeno zejména dlouhodobými vleklými spory, které na mezinárodní půdě ve FIFTA probíhaly a potlačily jiná, pro rozvoj zásadní témata.

Zastavme se nyní u některých z uvedených ovlivňujících aspektů. Pravidlové spory, jako velmi jednoduché téma, prakticky mezinárodní asociaci FIFTA paralyzovaly a jen si můžeme přát, aby k podobnému nedošlo i v rámci nové asociace UNIF. Snad zde dostanou prostor i důležitější věci. Ostatně, jeden příklad za všechny. Kolik špičkových hráčů Sepaktakraw bolí to, že před tisíci diváků se jako poloprofesionálové nebo profesionálové musí vypořádat s vyšší sítí, menším hřištěm a daleko menším míčkem, který navíc nesmí dopadnout na zem? Někdy je prostě nutné svůj omezený pohled jen na hřiště rozšířit i na to, co se děje okolo.

2010_frustrace_02Obhájit smysluplnost jednoho dopadu míče je velmi složité. I když zcela logicky v obecně konzervativní zemi, jako je ČR, moc příznivců nezíská žádná změna, některé věci už zde měly být. Ono totiž hodně z těch, kteří neodmítají jeden dopad z principu, vnitřně nemá jasno a autor tohoto článku k nim patří také. Je až s podivem, že první "jednodopadové" ME se hrálo již v roce 1991 a dosud ani FIFTA, ani nikdo z členských národních federací nezpracoval odbornou analýzu přínosu a atraktivity různých druhů hry podle dopadů míče (event. i disciplín a velikosti hřiště), jejíž závěry by byly silným argumentem. Takto je to jen na dohadech a pokud by se udělal v ČR průzkum, nepochybně by dnes převážil názor, že jeden dopad byl do mezinárodních soutěží znovuzaveden hlavně proto, aby byla oslabena česká pozice. Avšak ani zastánci jednodopadové hry nedokáží položit na stůl přesvědčivé a odborně popsané argumenty. O neodbornosti například svědčí často užívaný argument o zrychlení hry. Jenže pochopitelně se ve skutečnosti nejedná o žádné zrychlení průběhu hry, ale o zrychlení pohybu hráčů na hrací ploše. Což je mimochodem správný směr uvažování, cesta k vyšší atraktivitě.

Současná rozdílnost názorů těch, kteří se jednodopadovými pravidly bez předsudků dokáží zabývat, se projevuje i třeba tím, v jaké věkové fázi by se měl hráč jednodopadovou hrou zabývat. Část z nich preferuje postupný přechod ze třídopadové hry na dvoudopadovou a poté na jednodopadovou. Druhá část naopak toto odmítá a argumentuje tím, že mladší hráč se na náročnější způsob hry adaptuje mnohem lépe, než starší hráč a tedy měl by už odmala hrát na jeden dopad. To jen dokládá stav, kdy neexistuje hnutím respektovaná odborná analýza a metodika. Otázkou je, proč odborné posouzení jednotlivých druhů a variant hry neprovedla sama ČR, tedy země, která by měla tvořit koncepci dalšího vývoje. Dost možná to souviselo právě s naší slabou pozicí ve FIFTA a nechutí se jednodopadovým nohejbalem vůbec seriózněji zabývat.

Ztracená naděje? Název známé osady můžeme využít k popsání toho, co vrtá hlavou mnoha lidem. Po vystoupení z FIFTA a vstupu do UNIF jako zakládající země byla velká šance prosadit dvoudopadová pravidla (ponechme teď stranou to, zda právě dvoudopadová pravidla jsou pro budoucí vývoj tím pravým ořechovým), jako mezinárodní i do mužské kategorie. Jenže i tady platí zásady demokracie a pokud český názor nesdílí většina ostatních zemí, nelze sáhnout k silovému řešení. Česko - balkánské vztahy ve FIFTA jsou varovným příkladem toho, kam vedou silová řešení a jejich důsledky. Pochopitelně je pravděpodobné, že pokud do UNIF vstoupí další "jednodopadové" země, bude stále těžší se bavit o jiných druzích hry. Sama ČR, pokud je jako celek přesvědčena o tom, že dvou nebo třídopadový nohejbal je správnou cestou vývoje, dlouhodobě nekoná tak, aby ostatní přesvědčila. Můžeme diskutovat o tom, proč na nejvýznamnější dvoudopadové mezinárodní turnaje v ČR je zváno tak málo jiných, než slovenských družstev. Ale existuje i mnohem efektivnější řešení. Řešení, které už v přípravné fázi dlouho leží někde na dně svazového sekretariátu a které kopíruje to, co je u zakladatelské země běžné v jiných sportech.

2010_frustrace_03Ano, řeč je o výchově zahraničních hráčů (trenérů, činovníků, rozhodčích) přímo v mateřské zemi nohejbalu. Vzhledem k nízké ekonomické pozici nohejbalu v ČR i zahraničí není reálné, že by ČR vysílala své trenéry a funkcionáře na dlouhodobé zahraniční mise. Ale naopak je reálné, že zahraniční studenti se mohou naučit nohejbalu a všemu co s ním souvisí. Zejména v krajských městech a v hlavním městě je několik vysokých škol, na kterých působí studenti z řady zemí z celého světa. Začlenit v každém městě studenty z jedné země (v Praze určitě z více zemí) do jednoho družstva stávajícího oddílu (s osobou nebo osobami s příslušným jazykovým vybavením) a účastnit se krajských nebo okresních soutěží ČNS, to by pro ně byla velká škola. Za pět let studia zpět do své země odejdou již hotoví hráči, trenéři, činovníci. S "českými" názory a znalostmi pak budou vytvářet ve své zemi nohejbalové struktury. Projekt není jednorázový, ale průběžný, a tak do těchto zemí bude zajištěn přísun dalších, v ČR vyškolených osob. Není asi třeba příliš rozebírat, že hlas takových národních federací v mezinárodní asociaci bude s velkou pravděpodobností velmi blízký tomu českému. Výhodou projektu je, že nevyžaduje žádné větší náklady z rozpočtu ČNS.

Je tedy naše frustrace na místě? Na to je skutečně těžké dnes odpovědět. Stěžejní pro věc je skutečně odborně doložit a veřejně zargumentovat přínos jednotlivých druhů hry, ať už podle počtu dopadů, jednotlivých disciplín či dalších prvků. Prosté neodborné posouzení neobstojí, už jen proto, že hodnotící skupinou jsou vesměs samotní nohejbalisté a tedy jejich názor není nestranný. Posouzení musí být vztaženo k obecné skupině sportovních fanoušků. Jedině tak může nohejbal mít ambici v budoucnu zaujmout širší spektrum obyvatelstva a stát se respektovanějším sportem. Také světový rozvoj byl dosud spíše živelnou záležitostí, než vyloženě cílenou cestou. Proto je těžké posoudit, nakolik se projevuje vliv jednoho nebo druhého druhu pravidel. Zmíněný projekt mezinárodního rozvoje, s pupeční šňůrou vedoucí do mateřské země nohejbalu, je jednou z ekonomicky nejméně náročných variant toho, co může ČR pro mezinárodní rozšíření nohejbalu udělat. A ještě si tím i přihřát vlastní polívčičku. Věřme tedy, že snad za rok či dva budeme zase o něco chytřejší.