Opomíjené podání Tisk
Napsal Martin Maršálek  |  Čtvrtek, 26.08.2010

2010_podani_01Podání. Nepochybně hráči nejpodceňovanější nohejbalová herní činnost jednotlivce (HČJ), minimálně v posledním desetiletí. Zatímco dnešní polaři, nahrávači, smečaři a blokaři se oproti minulým dobám posunuli vpřed, u servismanů to ve většině případů neplatí. Ostatně to potvrzují i odborníci z řad trenérů.

Ono stačí vzpomenout na finále dvojic světového šampionátu v roce 2000 v Prostějově, kde čeští servismani nebyli schopni odstavit od rozehry slovenského smečaře Peruna, který přece jen svého spoluhráče Forraie smečařsky převyšoval. Nebyl to jediný případ české nemohoucnosti v této herní činnosti, kde hráči nedokáží prodat své zkušenosti. "Místo aby to byl útočný úder, tak je to odevzdání míče, nebo jen nějaká zaháněcí babka," zkonstatoval na nedávném mistrovství republiky trojic současný reprezentační lodivod Jiří Šmejkal.

Možná hlavní důvod, proč podání v české podobě se moc útočnému úderu nepodobá, je nasnadě. Vlastně je totožný s důvodem u hry jednotlivců. Když už se družstvo sejde na tréninku, chtějí si zahrát všichni hráči. Zejména v zimním období, kde většina družstev využívá placených hal a tělocvičen. Dva hráči proti sobě na hřišti a dalších 4-8 sedících na lavičce, to moc dobroty nedělá. Servismani tak musí na speciální nácvik této činnosti přijít před tréninkovou jednotkou, nebo zůstat po ní (a tím je také dáno, kdo hřiště připravuje nebo uklízí). Jen málokdo je ochoten dát tomu právě toto navíc. Ale na vině mohou být i další důvody. Své názory na úroveň podání dávají k dobru oslovení trenéři, jeden ze starší generace (Pecl), dva ze střední generace (Stehlík, Pavlík) a dva z té nastupující (Gulda, Buddeus).

"Trenink servisu, který považuji za mimořádně důležitý, je opomíjen z časových důvodů. Treninků je dnes všeobecně málo, jeden až dva týdně maximálně. Spíše se jen hraje a na speciální trénink různých HČJ už nezbývá čas," říká trenérský doyen elitních pražských týmů 70-80. let ze Solidarity a Kobylis EMIL PECL.

"Podání je v tréninku i vlastní hře nejvíce opomíjenou HČJ. Je v tom několik důvodů. Za prvé určitá setrvačnost z minulosti. Podáním, ač jde o útočný úder, nelze při běžné koncentraci soupeře dát prakticky bod, proto ho „není třeba příliš trénovat". Za druhé specifický trénink podání není příliš zábavný a málo se při něm využije kapacita haly nebo hřiště. A nakonec nácvik perfektního podání má praktický význam pouze pro několik hráčů, podávajících ve vlastní hře," je názor exreprezentačního trenéra mužů a juniorů VLASTIMILA STEHLÍKA.

"Podání je bohužel, i když na toto téma na rozdíl od jiných síťových her neexistuje seriozní studie, velmi opomíjenou a také nedostatečně trénovanou HČJ. Na této nelichotivé skutečnosti se podílí několik faktorů. Mezi objektivní příčiny patří to, že podání má velmi specifické postavení v rámci HČJ. Neboť je řazeno mezi útočné HČJ, avšak neočekává se, že přinese zisk přímého bodu. Z jiného pohledu je také hráčsky a následně i divácky málo atraktivní, ve srovnání s HČJ uplatňovanými jaksi blíže u sítě, či přímo na síti. Také samotný trénink této HČJ je organizačně, prostorově i vybavením složitější, než tzv. herní trénink. Dalšími limitujícími faktory jsou malá motivace hráčů a nechuť k velkému množství opakování a v neposlední řadě ze strany hráčů i trenérů podcenění podání, jako klíčového taktického prvku pro vlastní obrannou herní kombinaci," připojuje svůj náhled VLADIMÍR PAVLÍK, hlavní metodik a lektor vzdělávacích akcí trenérů ČNS.

"To, že je podání málo trénovanou a opomíjenou činností, je pravda. Jestli se někde servis speciálně trénuje, nevím. Sám jsem se servisu nejvíc věnoval v době, když jsem hrál singl. Za Modřice můžu říci, že se servis speciálně netrénuje," přiznává hrající trenér extraligového mužského mistra z Modřic PETR GULDA.

"Nemyslím, že by podání bylo zas tak opomíjené. Pouze se začalo ubírat jiným směrem, a to hlavně díky tomu, že dnes hraje 80-90% hráčů v extralize příjem tělem. Dá se říci, že prudší servis jim vyhovuje, než aby je zatlačil a způsobil problém, jako těm, co přijímají nohama a hlavou. Proto se některé týmy zaměřují spíše na podání vysoké, s rotací boční, či přední, které dokáže při horší koncentraci, nebo špatném odhadu přijímajícího hráče způsobit více problémů, či přímých bodů, neohlídá-li si hráč halfvolej," vysvětluje trenér vítěze základní části extraligy mužů ze Šacungu JAN BUDDEUS.

2010_podani_02Hodně se hovoří o jedné variantě podání, a to o podání s boční rotací a vysokým odskokem míče. Poměrně účinné podání (zejména na hřištích s rozměry hrací plochy, blízké minimálním stanoveným) si nachází cestu do repertoáru stále více servismanů. Přesto však řada kovaných nohejbalistů na něj hledí s despektem a někteří jej odsuzují jako nemorální. Ostatně v podobném duchu se vyjádřil i mužský reprezentační trenér Šmejkal. Je otázkou, proč logicky se stejným despektem a předsudky nehledí třeba na razantní smeč s vysokým odskokem míče. Údajně se v nižší ligové soutěži vyskytl kuriózní případ, kdy rozhodčí nechával takové podání opakovat z důvodu nesportovního chování.

Pecl: "Rotované podání nepovažuji za prohřešek proti nohejbalové etice. Spíše mi vadí, že někde navazuje na hrací plochu překážka, např. betonová zídka. Hráč je pak při vybírání míče, kdy se koncentruje na míč a běží proti zdi, v nebezpečí vážného úrazu."

Stehlík: "Hráč má právo použít jakýkoli povolený způsob podání a je dokonce žádoucí, aby při něm využil všechny možné výhody poskytované plochou hřiště - vysoký odskok od tvrdého povrchu, počasím - oslnění sluncem, boční vítr, či právě okolím - minimální povolený prostor pro došlápnutí hráče. Jinou otázkou je požitek diváka z těchto vysokých a točených podání. Jde o nejméně záživnou část hry, která z pohledu laika nohejbal trochu degraduje. Řešením by bylo přijetí již několikrát navrhované možnosti vzít podání z voleje, což by pravděpodobně tento způsob podání prakticky eliminovalo."

Pavlík: "Podání je upraveno pravidly a je naopak z hlediska taktického velmi žádoucí, aby hráči využívali variabilitu podání. Právě boční rotace a vysoký odskok míče je jednou z mnoha taktických možností. Naopak jsem tento typ podání uplatňoval jako hráč i jako trenér. A proto tato podání, na rozdíl od nepřiznaných dvojdoteků a hry rukou, nepovažuji jako prohřešek proti nohejbalové etice."

Gulda: "Nikdy jsem nepochopil, proč by takové podání mělo být nějakým prohřeškem. Bral bych to v případě, že hráč extraligové úrovně jde hrát na turnaj s hráči úrovně okresní a je někde málo prostoru a on to používá. Ale když na mě bučela hala při loňském finále v Čakovicích, když jsem tento servis používal, opravdu nechápu. Přece na této úrovni by si měli hráči s tímto poradit. Říká se, že podání je první útočný úder, tak nechápu, proč nevyužít někoho slabinu, pokud ho neumí přijmout. A druhá věc je argumentace některých, že třeba v tělocvičnách je málo místa a je to nesportovní. To bych se potom musel bránit tím, že by smečaři neměli používat klepáky do stran, protože je málo místa a je to taky nesportovní." 

Buddeus: "Ligoví hráči si musí s takovými herními situacemi poradit. Něco jiného to může být v nižších třídách, kde se hraje více džentlmensky, pro radost a žízeň. Jinak bych rád podpořil možnost příjmu podání bez nutnosti dopadu. Nikomu to neuškodí a špičkovým hráčum to i s ohledem na reprezentaci pomůže."

Podání provádí servisman a těch dobrých je skutečně dnes jako šafránu. Kdo podle oslovených expertů dnes patří k té absolutní špičce? 

Pecl: "Hráče, který výborně ovládá různé varianty podání, v současné extralize neznám. Jednotlivci umí spíše jen jednotlivé druhy podání, například Ondřej Vít ze Žatce má slušný razantní servis. Horší je, že výborné servismany nevidím ani v reprezentaci. Tuto činnost si ale mají přinést už z oddílu."

Stehlík: "S politováním musím konstatovat, že v současné špičce nevidím opravdu excelentního, technicky i takticky vyspělého servismana. Snad nejblíže má k tomu v singlu a dvojkách Petr Bubniak, ve trojkách se mi některá ligová podání, i reprezentantů, zdají přímo ostudná."

Pavlík: "V současné době, i když mám možnost vidět velké množství extraligových utkání, jsem bohužel nezaznamenal hráče, který by se jednoznačně a hlavně dlouhodobě prezentoval kvalitativně vysoce nadprůměrným podáním. Ještě více, než samotné technické provedení, mně především chybí variabilita podání a využití všech taktických možností, především ve hře trojic. Např. se velmi málo podává tzv. po lajně. Na druhou stranu existuje celá řada hráčů, kteří mají dispozice, aby tuto HČJ technicky ještě zdokonalili a následně v budoucnosti plnohodnotně podání využívali. V tomto smyslu mě zaujali hráči jako Michal Plachý, Ondřej Pachman, Dan Putík, Ondřej Vít , Martin Müller, Matěj Medek a Michal Kolenský, kterého považuji za nejlépe podávajícího hráče v dnešní extralize."

Gulda: "Dobrý a nepříjemný servis má Ondra Vít."

Buddeus: "Momentálně si nevybavuji nikoho, kdo by obzvláště vybočoval. Výborný servis má Petr Voldřich a potom hráči, kteří ho mají nakopaný ze singlu, jsou schopni u něj přemýšlet a dokáží s ním měnit rytmus hry. K takovým počítám Petra Bubniaka, Jakuba Mrákavu a Ondru Víta."

2010_podani_03V minulosti byli dobří servismani velmi ceněni. Zejména ve dvojicích, které v dřívějších dobách daleko častěji než dnes tvořili dva různorodí hráči (defenzivní a ofenzivní hráč, který se snažil převzít rozehru). Která esa této herní činnosti by i dnes nepochybně způsobovala soupeřům velké obtíže s příjmem podání?

Pecl: "Určit nejlepšího servismana v celé historii si netroufám. Z mé generace to byli např. Jiří Soukal, Zdeněk Diviš a také můj spoluhráč Lubor Chvalovský měl výborné rotované podání."

Stehlík: "Dříve se singl nehrál, proto se zmiňuji jen o dvojkách a trojkách. Vzpomínám jen na nepříjemná podání Jirky Soukala, razantní dlouhá podání Standy Soukupa a falšovaná chytrá podání Jindry Žaluda. Ale za nejlepšího podávajícího hráče považuji Jirku Miksana, který ve svých nejlepších letech byl schopen podáním ovlivnit průběh setu za libovolného stavu."

Pavlík: "Asi nejlépe podávajícím hráčem v nohejbalové historii byl Standa Soukup, který uměl dobře kombinovat razanci i umístění podání. Velmi kvalitním servisem se prosazovali také Jindřich Žalud, Ctibor Včala, Vlasta Kubín, Petr Nadymáček a Jiří Miksan."

Gulda: "Myslím, že těžko najít nejlepšího servismana v historii. Tady si myslím, že je čas reagovat na slova reprezentačního trenéra Jirku Šmejkala, který tvrdí, že dnes je servis hrůza a většina hráčů používá zaháněcí vysoký servis. Pro mě je to logické. Čím tvrdší servis dnes dáte, tím lepší příjem si hráči hrající tělem dají. Proto se servismani, včetně mě, snaží ten příjem tělem ztížit. A myslím si, že jinak ti podávající ostré servisy umí. Ale prostě to použití dnes ztrácí význam. Ale zpět k tématu. Dovolím si říci, že nejnepříjemnější servis, který jsem kdy přijímal, byl od Vlasty Kubína."

Buddeus: "Z hlediska novodobější historie bych zmínil hlavně Vlastu Kubína a Jirku Miksana. Tito hráči uměli, pardon stále ještě umí, ostrý nízký servis ven z kurtu, hraný vnitřním nártem takřka u kotníku, z pravé, vrchní strany míče. Což je velmi náročné a většina nohejbalistů, včetně těch špičkových, to nikdy nezvládne. Mám-li vybrat pouze jednoho, tak hlasuji pro Kubína."