Hrdost a popularizace (Brzdy nohejbalu 4.) Tisk
Napsal Martin Maršálek  |  Sobota, 27.02.2010

2010_popularizace_01V našem putování za nohejbalovými neduhy dnes zamíříme zejména do knihkupectví, ale prakticky se dotkneme celého mediálního prostoru. Řeč dnes totiž bude o zanedbané popularizaci nohejbalu. Tedy o tom, že krásy a příběhy nohejbalu jsou dostupné samotným nohejbalistům, ale zůstávají ukryty všem ostatním.

Jestliže nohejbal se honosí více než sedmdesátiletou tradicí a má být vnímán jako plnohodnotný sport, je téměř k vzteku, jak trestuhodně se svou popularizací naložil a dosud nakládá. Žádné sportovní odvětví totiž není jen o samotném sportu. Ale i o určitých společensko - kulturních aspektech, které neoddělitelně ke sportu patří a dotváří jeho charakter a vnímání veřejností. Pro toho, kdo se ještě nezorientoval, tady není řeč o samotné propagaci a osvětě, která mch. také pokulhává. Hovoříme skutečně o popisu toho, co pomáhá dotvářet atmosféru nohejbalu. Je chvályhodné, že za tu úctyhodnou dobu dokázal nohejbal (resp. autoři v něm působící) vyprodukovat několik metodických publikací a dalších materiálů, vesměs faktografických. Ale ty nikdy nemohou nahradit tu populární četbu - skutečné i neskutečné příběhy z nohejbalu, osudy hráčů, trenérů činovníků, zážitky ze soutěží... Zřejmě jediným zábleskem na tomto poli byla publikace „Hraniční dotazník a zlaté medaile" slovenského autora Ivana Matii. Dobře zpracovaná publikace však v ČR nebyla dostupná ve volném prodeji. Ještě pohnutější osud měl televizní dokument stejného autora, který sice dosáhl zahraničního úspěchu, ale nepochopitelně nebyl producenty distribuován do českého nebo slovenského vysílání. Ke škodě nohejbalu, bez ohledu na hranice.

Je to opravdu s podivem. Vždyť například při každé obsáhlejší zmínce o nohejbalu se řeč stočí na neopakovatelnou atmosféru osadních turnajů, na kamarádský duch. Přesto tuto atmosféru si sportovní příznivce, ale nenohejbalista, může jen domýšlet. Proč nikdo z nohejbalového hnutí nebyl schopen o těchto věcech publikovat v době, kdy sice bylo těžší prorazit do edičního plánu, ale pokud se to podařilo, byl zajištěn mnohatisícový náklad, na to se odpověď hledá těžko. Dnešní situace sice umožňuje snazší publikování, avšak o několikatisícovém nákladu si lze jen nechat zdát.

2010_popularizace_02Nezbytnost a význam popularizace potvrzuje i PhDr. VLADIMÍR SLOBODZIAN, v současnosti nejznámější stolnětenisový novinář a publicista. "Budu hovořit o tom, kde se snad slušně orientuji, své pingpongové parketě. Možná na ní najdete některé podobnosti s nohejbalem. Zrcadlení asi nebude totožné, přesto by si kontury měly být dost podobné. Když jsem se po letech nejprve psaní občasných článků (v době středoškolských studií), pravidelného novinářského interesu (zaměstnání sportovního žurnalisty ) a vydávání měsíčníku o stolním tenise (jako novinář - živnostník) propracoval v polovině prvního desetiletí tohoto tisíciletí ke skutečné publicistice o našem sportu, trochu jsem užasnul. Uvědomil jsem si hodně alarmující skutečnost: sport s obrovskou tradicí sahající do začátku 20. let minulého století, takřka bezkonkurenčními úspěchy v dějinách českého resp. československého sportu (29 titulů mistrů světa - když jmenuji jen toto zásadní číslo), členskou základnou oscilující až k 60 tisícům registrovaných v bývalém Československu a s oblíbeností takřka celonárodní, nedisponuje žádnou knížkou o své historii, natož knížkou popularizující sport s nejmenším míčkem. Se světlou výjimkou knihy Třemi světadíly od Ivana Andreadise. A ptal jsem se tedy sám sebe, jak je to možné, když jsme měli v hnutí lidi, kteří měli schopnosti a množství archiválií to změnit (Maleček, Pivec, Paleček aj.). Leč nestalo se tak, ačkoliv v tehdejším režimu nemuseli řešit otázky ekonomické - místopředseda ČSTV Ernest Demetrovič by vydání určitě zařídil. Nebo snad v tom hrála roli ješitnost, závist, nechuť autorů? Možná! Nevím! Dosud jsem ten ořišek nerozlousknul. Další, a to velice podstatnou otázkou je, zda tento fakt stolním tenistům vadil. Toužili vůbec po knize, která by popisovala slávu našeho stolního tenisu? Chtěli čtení o našich velkých šampiónech, tradičních turnajích, proslulých soutěžích? Odpověď také není jednoduchá. Moje zkušenost je následující: jak kdo. Ano, odpovídám na otázku z hlediska stolních tenistů, hráčů, jednotlivců, fanoušků. Ale podívejme se na tento problém optikou hnutí a odpověď bude jiná. Stolní tenis jednoznačně potřeboval a potřebuje tuto formu popularizace, nehledě na momentální zájmy a preference klubů a jednotlivců ovlivněných atmosférou ve společnosti a svými prioritami. I tady hledejme kořeny současného stavu nedostatečné mediální prezentace a absence zájmu sponzorů. Vždyť my se nemůžeme ničím pochlubit v této oblasti (pokud pominu mojí snahu a knihy "80 let čs. stolního tenisu" a biografii "To byl hráč" o světové legendě Bohumilu Váňovi). Za pravdu mně dávají dobře mediálně "předpřipravené" akce: velký mezinárodní turnaj Prague Open a Vánoční turnaj. Obě za každoročního zájmu České televize. Je snad příznačné, že tyto podniky pořádají soukromé subjekty? Asi ano. Stejné platí o pionýrských počinech při vydávání publikací popularizujících stolní tenis. Ale toto už jsou až příliš konkrétní poznámky kritizující svaz za pokračující nečinnost v této oblasti. Věřím, že v nohejbale je tento postoj jiný. Takže jděte do toho. Máte se určitě čím pochlubit a formu uveřejnění i při dnešní ekonomické bídě najdete. Držím palce!"

2010_popularizace_03Bez popularizace může jen těžko sport mít své hrdiny a hlavně svou vlastní hrdost. Zatímco ve fotbale a dalších sportovních odvětvích fanoušci vynáší do nebe své modly, oblékají se do klubových barev, nosí klubové symboly, doma jim visí plakáty "svých" hvězd, nohejbal si o tom může jen nechat zdát. Být hrdý na to, že hraji zrovna nohejbal, není dnes "in". A nejen mezi mládeží. Ale proč? Copak nohejbal nemá svou bohatou historii, lemovanou mezinárodními i tuzemskými úspěchy? A nemá své hvězdy, které tyto úspěchy zajistily? Samozřejmě že má! Stačí se podívat třeba na další z tzv. malých sportů, kolovou. Kolik států tento sport hrálo a hraje? Přesto kdo ještě dnes nezná bratry Pospíšily, sbírající vavříny nejen na hřišti, ale i v různých prestižních sportovních anketách? Avšak sami nohejbalisté své sebevědomí mají položeno proklatě nízko. Postačí třeba sledovat reakce na jakoukoli velkou pořádanou akci. Byť z devadesáti procent se vše povede podle plánu, na těch deseti procentech nedostatků je pořadatel vykoupán, vesměs těmi, kteří nikdy žádnou takovou akci neuspořádali a neuspořádají. Místo hrdosti na to, že se i nohejbalu zase něco povedlo. "Jsme sport socek, sport, který je na chvostu sportovní pyramidy, sport, ze kterého není návratu," takové hlášky slýcháváme až příliš často od hráčů, trenérů, činovníků na všech úrovních. Ale ruku na srdce, nemůžeme si za to především my sami?