Jsou česká pravidla vzorem světu? |
![]() |
Napsal Vlastimil Stehlík | Neděle, 05.11.2017 | |||
Ponechám rozbor kvality pravidel futnetu jiným a zde se zaměřím na rozbor pravidel českých, o nichž naši „fundamentalisté“ tvrdí, že jsou nejlepší a svět by se jich měl držet. Určitě vás však překvapí, že nohejbal má ve svých pravidlech celou řadu zbytečných složitostí, nejasností, rozporů a někdy i absurdit. Začnu u hřiště (§1.2.1), které je obdélníkem o pevných rozměrech (povolená odchylka ± 0,1 m), přičemž však rozpis soutěže může povolit šířku 8,2 m. Odhlédnu-li od velké tolerance, která může hřiště rozšířit či zmenšit až o 3,6 m2, nechápu, proč je umožněno hrát na šířce 8,20 m, když tenis má šířku 8,23 m. Také délka dvojkového hřiště je nesmyslně velká, což u opravdu kvalitních hráčů vede ke hře servis - bod, servis - bod, bez mezihry, protože pokrýt obranou 81 m2 je téměř nemožné.
Co je však opravdu absurdní, je zahájení rozhodujícího setu (§3.3) od stavu 5:5 – soupeř ve třetím setu nedal ani bod a prohrál 10:5! Co takhle přijmout do pravidel tie-break od 0:0, který už dlouhé roky má většina sportů? Ne, „fundamentalistům“ se hrát do 5:4 nezamlouvá (asi je to psychologicky příliš krátké) a hrát do 7:6 je pro ně už moc dlouhé… Proč hráči v polovině třetího setu (§5.2) hraného od 0:0 mění hřiště a při zkrácení setu hřiště nemění? Jaký je mezi těmito sety rozdíl? Co má v pravidlech co dělat nutnost měnit hřiště při dosažení šestého bodu, hraje-li se do 11 – už jste někdy v Česku do 11 hráli? Proč nepřijmout jako futnet zrušení změny stran v jakémkoli třetím setu? Bránit soupeři ve hře blokem nebo zahrát míč lze v Česku v soupeřově polovině herního prostoru kdekoliv (§7.6.1). Hráč se ale musí přitom dotýkat svého herního pole, či při výskoku se z něj odrazit a na něj dopadnout. Je nutné vymýšlet takovéto šroubované konstrukce? Nemohli bychom jako futnet jednoduše povolit hrát na soupeřově polovině pouze přes síť a přitom stát či odrážet se a dopadat kdekoli? A nyní příklad, jak se chvályhodný záměr může změnit v neřešitelný problém. Chybná herní činnost (§7.9.2) přisuzuje soupeři bod za úmyslný i neúmyslný dotyk soupeře rukou. Přitom předchozí článek zakazuje dotknout se nohou soupeře nad kolenem, tudíž i ruky. Jak tedy rozhodnout, kopnu-li neúmyslně soupeře do ruky, takže on se mě logicky neúmyslně dotkne rukou – kdo získá bod? Velmi nejasné je postavení hráče i míče při podání (§7.12.1). Hráč se musí stojnou nohu dotýkat pole zahájení – ptám se proč, může přeci smečovat podání z výskoku! Mnohem důležitější je ale při podání pozice míče, o které se však v článcích nepíše nic. Může tedy být míč ve vzduchu mimo pole podání, když stojná noha v poli podání stojí? Zákaz hrát míč stojíc nohou kdekoli mimo hrací plochu (§7.13.1) je podle mého názoru jedním z největších mínusů nohejbalu. Absurdně se můžete odrazit z vlastní poloviny hrací plochy, v letu odehrát míč a dopadnout zády na betonový obrubník. Ale nemůžete si na tento obrubník stoupnout. Částečně se již podařilo odstranit další absurdnost zákazu získání výhody dotykem s cizím tělesem, takže je možné se opřít o zeď při odehrání míče. Pokračujme ale ve změnách dále a nechť nás prověřená pravidla futnetu a volejbalu přesvědčí, že hraní míče mimo hrací plochu atraktivitě nohejbalu prospívá!
Pouze pro zasmání. Vězte, že všichni čeští rozhodčí dlouhá léta používají nesprávně nejčastější smluvené znamení OUT (§9.7.1)! No zkuste si podle pravidel ukázat „upažit s ohnutým předloktím vzhůru, dlaně otevřených rukou směřují vzad“! Komu to ještě není jasné, ať si na zde nechá upažení zobrazit. A provinění 4. stupně (§10.4 a, b) - odmítnutí dechové zkoušky pro zjištění alkoholu s postihem skrečí následujícího zápasu ve prospěch soupeře je (slovy klasika) jen takovou hezkou tečkou za celým tímto případem. Co s tím vším dělat? Je třeba se oprostit od fundamentalismu a přizpůsobit česká pravidla modernímu trendu ve všech sportech. Ale snadno se to řekne, avšak těžko se odhlasuje... Ilustrační foto: Michal Němec
|