Léta se někteří nohejbaloví „fundamentalisté“ vyjadřují nepříliš příznivě o pravidlech futnetu, mezinárodní variantě našeho nohejbalu. Přitom až na počet dopadů a velikost dvojkového hřiště byla pravidla futnetu v roce 2010 pouhým překladem tehdejších českých pravidel nohejbalu. Jak se ale futnet rozšiřoval po světě a od úplných začátečníků padaly dotazy na nejasnosti v pravidlech, bylo nutné tyto problémy řešit a obojí pravidla se začala lišit mnohem víc.

Ponechám rozbor kvality pravidel futnetu jiným a zde se zaměřím na rozbor pravidel českých, o nichž naši „fundamentalisté“ tvrdí, že jsou nejlepší a svět by se jich měl držet. Určitě vás však překvapí, že nohejbal má ve svých pravidlech celou řadu zbytečných složitostí, nejasností, rozporů a někdy i absurdit.

Začnu u hřiště (§1.2.1), které je obdélníkem o pevných rozměrech (povolená odchylka ± 0,1 m), přičemž však rozpis soutěže může povolit šířku 8,2 m. Odhlédnu-li od velké tolerance, která může hřiště rozšířit či zmenšit až o 3,6 m²,  nechápu, proč je umožněno hrát na šířce 8,20 m, když tenis má šířku 8,23 m. Také délka dvojkového hřiště je nesmyslně velká, což u opravdu kvalitních hráčů vede ke hře servis - bod, servis - bod, bez mezihry, protože pokrýt obranou 81 m² je téměř nemožné.

Čáry podání (§1.2.8) jsou od sítě nepochopitelně 6,45 m (povolená odchylka ± 0,05 m), přitom tenis má vzdálenost 6,40 m! Není rozumnější určit jako ve futnetu i tenisu vzdálenost 6,40 m a ponechat přechodné období cca 3-5 let pro předělání čar?

Co je však opravdu absurdní, je zahájení rozhodujícího setu (§3.3) od stavu 5:5 – soupeř ve třetím setu nedal ani bod a prohrál 10:5! Co takhle přijmout do pravidel tie-break od 0:0, který už dlouhé roky má většina sportů? Ne, „fundamentalistům“ se hrát do 5:4 nezamlouvá (asi je to psychologicky příliš krátké) a hrát do 7:6 je pro ně už moc dlouhé…

Proč hráči v polovině třetího setu (§5.2) hraného od 0:0 mění hřiště a při zkrácení setu hřiště nemění?  Jaký je mezi těmito sety rozdíl? Co má v pravidlech co dělat nutnost měnit hřiště při dosažení šestého bodu, hraje-li se do 11 – už jste někdy v Česku do 11 hráli? Proč nepřijmout jako futnet zrušení změny stran v jakémkoli třetím setu?

Bránit soupeři ve hře blokem nebo zahrát míč lze v Česku v soupeřově polovině herního prostoru kdekoliv (§7.6.1). Hráč se ale musí přitom dotýkat svého herního pole, či při výskoku se z něj odrazit a na něj dopadnout. Je nutné vymýšlet takovéto šroubované konstrukce? Nemohli bychom jako futnet jednoduše povolit hrát na soupeřově polovině pouze přes síť a přitom stát či odrážet se a dopadat kdekoli?

A nyní příklad, jak se chvályhodný záměr může změnit v neřešitelný problém. Chybná herní činnost (§7.9.2) přisuzuje soupeři bod za úmyslný i neúmyslný dotyk soupeře rukou. Přitom předchozí článek zakazuje dotknout se nohou soupeře nad kolenem, tudíž i ruky. Jak tedy rozhodnout, kopnu-li neúmyslně soupeře do ruky, takže on se mě logicky neúmyslně dotkne rukou – kdo získá bod?

Velmi nejasné je postavení hráče i míče při podání (§7.12.1). Hráč se musí stojnou nohu dotýkat pole zahájení – ptám se proč, může přeci smečovat podání z výskoku! Mnohem důležitější je ale při podání pozice míče, o které se však v článcích nepíše nic. Může tedy být míč ve vzduchu mimo pole podání, když stojná noha v poli podání stojí?

Zákaz hrát míč stojíc nohou kdekoli mimo hrací plochu (§7.13.1) je podle mého názoru jedním z největších mínusů nohejbalu. Absurdně se můžete odrazit z vlastní poloviny hrací plochy, v letu odehrát míč a dopadnout zády na betonový obrubník. Ale nemůžete si na tento obrubník stoupnout. Částečně se již podařilo odstranit další absurdnost zákazu získání výhody dotykem s cizím tělesem, takže je možné se opřít o zeď při odehrání míče. Pokračujme ale ve změnách dále a nechť nás prověřená pravidla futnetu a volejbalu přesvědčí, že hraní míče mimo hrací plochu atraktivitě nohejbalu prospívá!

Závěrem ještě několik nesmyslů v článcích o rozhodčích. Pravidla říkají, že neshoda rozhodčích v posouzení chyby vede k nařízení nového míče (§9.2, §9.3.1). Dá se ještě se skřípěním zubů skousnout degradace prvního rozhodčího v druhém zmíněném článku, kdy on sice může změnit rozhodnutí druhého rozhodčího, ale zároveň ho nemůže změnit v naprosté většině případů neshody. Možná si ještě myslíte, že rozumíte tomu, že když jeden rozhodčí ukáže IN a druhý OUT, je nový míč, ale vysvětlete mi, proč se potom nedává nový míč, když jeden rozhodčí rozpaží ruce (nic se nestalo, hrajte dál) a druhý zapíská (síť, faul, nesportovní chování atd.)... Futnet tohle řeší tak, že rozhodčí je první proto, aby měl konečné slovo – a pouze on nařizuje nový míč v jakémkoliv případu, a to jen podle svého posouzení.

Pouze pro zasmání. Vězte, že všichni čeští rozhodčí dlouhá léta používají nesprávně nejčastější smluvené znamení OUT (§9.7.1)! No zkuste si podle pravidel ukázat „upažit s ohnutým předloktím vzhůru, dlaně otevřených rukou směřují vzad“! Komu to ještě není jasné, ať si na zde nechá upažení zobrazit.

A provinění 4. stupně (§10.4 a, b) - odmítnutí dechové zkoušky pro zjištění alkoholu s postihem skrečí následujícího zápasu ve prospěch soupeře je (slovy klasika) jen takovou hezkou tečkou za celým tímto případem.

Co s tím vším dělat? Je třeba se oprostit od fundamentalismu a přizpůsobit česká pravidla modernímu trendu ve všech sportech. Ale snadno se to řekne, avšak těžko se odhlasuje...

Ilustrační foto: Michal Němec