Ostatní

Nejkulatější výročí, kterého se většina z nás dožije. To je meta půlstoletí, tedy 50 let. A kdo je tím oslavencem? Přece Český nohejbalový svaz (*29. 5. 1971)! Právě v rámci tohoto jubilea vám přinášíme seriál celkem padesáti článků mapujících hlavní činnosti a prvky, které utvářely nebo dodnes utvářejí Český nohejbalový svaz. Tentokrát se podíváme na organizované dlouhodobé soutěže, které se ale nehrály nebo nehrají pod hlavičkou ČNS.

Zatímco jednorázové turnajové soutěže jednotlivců, dvojic, trojic nebo čtveřic ovládly ve 40. a 50. letech minulého století nohejbalové hnutí, progresivně smýšlející nohejbalisté už začali uvažovat o soutěžích celých kolektivů, tedy družstev. Bylo to vlastně koncepční dilema související se vznikem nohejbalu. Zatímco hlavní sporty, ze kterých nohejbal vzešel (fotbal, volejbal, možná i faustbal), se hrály jako soutěže minimálně pětičlenných týmů, další sport, o kterém se v souvislosti s nohejbalem hovoří – tenis, byl odvětvím převážně individuálním.

Parta je parta a vítězství v partě chutná většině hráčů více než individuální výhra. To je zákonitost těch, kteří se právě z podobných důvodů dají do služeb kolektivního sportu. Ostatně i většina úspěšných nohejbalistů v rozhovorech potvrdila, že kolektivní úspěch z dlouhodobé soutěže staví nad úspěch z jednorázovek. Nohejbal však v době, kdy se naplno rozjely turnajové soutěže, měl na jedné straně hřiště maximálně čtyři hráče (bez střídání). Tedy nejméně ze všech kolektivních sportů.

Protože nohejbal je z podstaty (velikost a hmotnost míče, hra nohou…) pomalejším sportem než volejbal, nebylo reálné na stejně velkém hřišti poskládat pět či šest hráčů. Někteří by totiž na kontakt s míčem čekali velmi dlouhou dobu. Pro vytvoření týmu tak musel poměrně unikátně skloubit individuální a kolektivní charakter.

Na oficiální uznání si ještě nohejbal musel téměř jedno desetiletí počkat (na regionální úrovni), a le v Praze se už od roku 1953 začala hrát první dlouhodobá soutěž družstev – Trampská liga nohejbalu. Účastnily se jí trampské a sportovní osady z okolí Prahy. Iniciátorem byl Karel Skála z osady Old Wanderers u Třebohostic, kde se nohejbalové akce pořádaly už od roku 1946. Trampská liga skončila s oficiálním uznáním nohejbalu a vznikem Komise nohejbalu při MV ČSTV Praha v roce 1961.

2021 50letCNS28 3Se vznikem jednotlivých územních článků organizační struktury později vytvořeného republikového ČNS došlo k vytvoření dlouhodobých soutěží družstev, jako hlavní náplně jejich činnosti. Postupně tak vznikaly městské, okresní nebo krajské přebory družstev. Ne všichni nohejbalisté ale chtěli hrát pod svazovou hlavičkou a naopak svazové orgány nebyly schopny věnovat se velkému množství regionálních či podnikových soutěží. Z těchto důvodů se některé dlouhodobé soutěže hrály a dodnes hrají mimo strukturu ČNS, přitom ale pro své řízení využívají svazové předpisy.

Jednou z prvních dlouhodobých neoficiálních soutěží, která ale neměla delšího trvání, byla v letech 1969-71 Moravsko–slovenská liga. „Založili jsme ji společně s podplukovníkem Mazalem ze slovenského Martina. Soutěž neměla formát vzájemných utkání družstev, ale hrála se formou seriálu turnajů trojek. Jednotlivé díly se konaly Brně, Příboře, Prostějově, Kroměříži, Martině, Piešťanech a Přerově. Většina týmů stavěla jen jednu trojku, jen Kroměříž a Martin po dvou. Každý turnaj tak měl své pořadí, a když se odehrály všechny, provedli jsme vyhodnocení. Nebyla to špatná soutěž, účastnilo se deset až 12 družstev. Většinou jsme to vyhrávali my z Kroměříže. Když došlo v roce 1971 k založení ČNS, soutěž nám zakázali. Kroměříž jako vítěze ale vzali do nově vypsané celorepublikové ligy,“ uvedl dlouholetý činovník JAROSLAV HANÁK (*1936).

Typickým představitelem současných nesvazových soutěží je okres Pardubice ze stejnojmenného kraje, kde je od roku 2012 přerušena činnost krajského článku ČNS. Ještě delší čas nebyla vypsána jeho soutěž. „Krajský přebor mužů skončil v roce 2009. Zůstaly totiž jen tři mančafty. Byla to áčka pardubických oddílů. Ostatní, například Litomyšl či Hlinsko, odešly jinam, nebo skončily. A uspořádat přebor se třemi týmy podle soutěžního řádu nelze. Přemýšleli jsme ještě, zda soutěž nedoplnit družstvy z první třídy pardubických okresních soutěží. Ty kvalitu měly, Jenže to narazilo na regule, zejména povinnost mládeže. Toto okresní mužstva nechtěla akceptovat. Pak do toho vstoupily i další věci jako registrace oddílů a hráčů. Z přibližně 35 družstev jich na aktivu vedoucích zvedli ruku pro asi jen čtyři. Každý vedoucí je rád, že mu přijdou hráči na zápas a nechce s tím mít další starosti navíc. Poté došlo k tomu, že pardubický ONS vystoupil z ČNS, takže KNS zůstala jen prázdná schránka bez soutěží. Naopak okresní soutěže se na Pardubicku konají už dlouho ve třech třídách. Každá třída má dlouhodobě průměrně deset mužstev, hraje se na šest hráčů pro utkání, ale reálně jich chodí více. Věkový průměr se ovšem zvyšuje a přijde mi, že klesá kvalita. Sem tam některé družstvo odpadne, ale zase se je daří nahrazovat novými, většinou z okolních vesnic. I když se soutěže nehrají pod hlavičkou svazu, řídí se předpisy ČNS. Existují ale výjimky. Třeba jsme se snažili zapracovat do soutěží talentované studenty, kteří přišli do Pardubic do školy a nemohou hrát v mateřských oddílech. Tady jsme si podmínky mírně upravili. Po letech jsme sondovali možnosti, jak obnovit krajskou soutěž. Bavil jsem se s kolegy, ale na obnovení nejsou lidi, mám na mysli družstva. Obšlapávali jsme to s Robertem Šlorem a zjišťovali, jak se dá postoupit do ligy, když se nehraje krajský přebor. Vždy to skončilo v tunelu. Až nedávno se soutěžní řád v tomto změnil,“ popsal dlouhodobé soutěže na Pardubicku bývalý předseda pardubického krajského svazu MARTIN SUCHÁNEK (*1963).

2021 50letCNS28 nohejlNa výrazně starší zážitky z nesvazových dlouhodobých soutěží může vzpomínat LUDVÍK NOHEJL (*1932), opora mužstev Čunčí huba a později Calvados, startujících v 50. letech v legendární Trampské lize.

Pane Nohejle, vybavujete si ze vzpomínek a vyprávění svých předchůdců začátky nohejbalu na vaší osadě?

Jestli se na Čunčí hubě kopal nohejbal ještě před válkou, to už nepamatuji. Ale určitě vím, že jsem s ním začal v roce 1946. Na okraji osady bylo malé volejbalové hřiště u chaty Swenson a tam se hrály i nohejbalové dvojičky. Tady vládli bratři Jarda a Láďa Kautských, kteří sem nohejbal přenesli ze Schwarzenberského ostrova v Praze. Když se vrátili z nucených prací v Říši a začali na osadě tento sport prosazovat, chodil jsem se dívat, jak to mydlí. Oni na mě jednou, když jsem stál za stromem a koukal, zavolali a řekli, ať se nestydím a jdu si s nimi zahrát. Samo sebou jsem se nejdříve kopal za uši, ale už jsem ale u nohejbalu zůstal. Po čase se lidi z chat okolo bouřili, že se z hřiště práší, a tak se postavilo nové velké hřiště v louce asi 200 metrů pod Kuncovým srubem. Tam už jsme hráli kvalitní nohejbal.

To už se ale také rodily první osadní turnaje. Vzpomenete na váš první?

Když už jsme hráli slušně, začali jsme jako Čunčí huba jezdit i na další osady. Náš první zájezd se konal v roce 1951 na osadu Dashwood na řece Kocábě. Jeli jsme tam s hudbou a celý turnaj nakonec vyhráli. Vymetali jsme pak všechny turnaje. Nejen osadní, ale třeba i turnaj v Praze na Domovině.

V Praze se také začala hrát první dlouhodobá, byť ještě neoficiální soutěž družstev – Trampská liga. Jak jste tehdy začínali?

Trampskou ligu hrály kromě nás třeba Vršovice, Šacung, Maják, Old Wanderers, Údolí oddechu, Požární sbor a další. To byla vyloženě osadní soutěž. Jen se nehrálo přímo na osadách, ale na hřištích v Praze. U nás navíc bylo i nové hřiště velmi brzy zastavěno chatami. Přitom kromě hřiště tam široko daleko nic nebylo. Žádný strom, žádná chata. Se zánikem hřiště zanikl na osadě i nohejbal. Proto jsme rezignovali na stavbu dalšího a sháněli kurt v Praze. Nejprve jsme museli hrát pouze na půdě soupeřů, pak nás někde trpěli. Třeba na Císařské louce, Cindě, kam chodili i kluci ze Schwarzenberského ostrova. Ten byl privilegiem Hrozné čtyřky a Kabaretní čtyřky. Hrály se tam jenom čtyřky. Ty se pořád mezi sebou hašteřily, ale jen naoko. Pamatuji Kodeše, Jirgla, bratry Vašíčky, Kostku. Když je odtamtud vyhodili, přešli na Cindu a tam jsme se s nimi spojili. Slovo dalo slovo a oni nás tam nechali trénovat i hrát zápasy. Na Cindě tak bylo naše první pražské hřiště.

Čunčí huba ale Trampskou ligu hrála jen v prvních ročnících. Proč?

Po pár letech se naše osadní parta rozdělila a přejmenovali jsme se na Calvados. S Láďou Kautským jsme přešli na Libeňský ostrov. Kautští se syny ale brzy přešli zase na Barrandov, my zůstali. Kromě mě patřili k jádru týmu l Karel Vořechovský a Jirka Šmejkal. Začal s námi kopat i Vláďa Vilimovský. Měl chatu na osadě hned vedle mě. Sčuchli jsme se. U našich chat mezi Marylandem a Sinawou zbylo ještě jedno malé hřiště na volejbalové debly, tam jsme hráli nohejbal. Většinou jeden na jednoho, výjimečně dva na dva. Bylo to poslední hřiště na osadě. On ale potom odešel hrát do Zdravotníka, já zůstal v Calvadosu. Na Libeňském ostrově se na nás ale začali tlačit tenisté. Přitom podmínky byly nic moc, hygiena špatná, a když jsme zakopli balon na most, občas nám ho přejelo auto.

2021 50letCNS28 4Jak to s Calvadosem bylo dál?

Kluci Pernové vyčuchali, že bychom mohli hrát na Slávii u Lékařské fakulty. Tam jsme se přesunuli, ale moc jsme si nepolepšili. Bylo to hodně stísněné hřiště, z jedné strany byl sochařský ateliér, z druhé pitevna a na třetí straně chovali psy na pokusy. Když někdo zakopl míč mezi mrtvoly, nikomu se tam nechtělo.

A jak vzpomínáte na vaše soupeře?

Vzpomínám třeba, když se hrálo s Libní na kolonii v Číně. Byla tam bezvadná parta, hlavně starý Ticháček, Sládek… Rád jsem tam hrál, přestože to bylo na pražské poměry takové prapodivné až ponuré prostředí. Moc rád jsem chodil kopat na Vršovice nebo Šacung na Žižkov, kde je dnes telefonní ústředna. Tam byla jenom proláklina, v ní hřiště, dva kůly a nic. Dobrou partu kluků měl i Požární sbor z Holešovic v Plynární. Tam na hasičárně měli zajímavé betonové hřiště, bylo takové oblé, aby se na něm nedržela voda. Míče na něm měly úplně jiný odskok.

Co pro vás bylo na Trampské lize nejdůležitější?

Kamarádství mezi hráči i mezi osadami. Nikdy jsme se nehádali, byly to spíše takové hecovačky. Mám na to moc hezké vzpomínky.

50 let… Co popřejete oslavenci?

Aby svaz udržel nohejbal jako především kamarádský sport, který se hraje pro radost a zábavu. Tedy tak, jak kdysi vznikl.