Ostatní

Nejkulatější výročí, kterého se většina z nás dožije. To je meta půlstoletí, tedy 50 let. A kdo je tím oslavencem? Přece Český nohejbalový svaz (*29. 5. 1971)! Právě v rámci tohoto jubilea vám přinášíme seriál celkem padesáti článků mapujících hlavní činnosti a prvky, které utvářely nebo dodnes utvářejí Český nohejbalový svaz. V dalším díle se podíváme na neoficiální (nesvazové) jednorázové soutěže.

Organizované ale nesvazové jednorázové soutěže – to je bezesporu základová deska nohejbalu. Mísí se zde jak masově-rekreační složka nohejbalové základny, tak výkonnostní. Hlavním zástupcem tohoto typu soutěží jsou turnaje a přátelská utkání. Turnaje, to je také nejstarší forma organizovaných soutěží. Vždyť první alespoň trochu organizované turnaje pro veřejnost se hrály prokazatelně od roku 1940. A dost možná ještě dříve akce uzavřené či bez větší organizace.

Nohejbal vytvořil v průběhu historie  širokou škálu jednorázových neoficiálních turnajů. Existovaly a existují podniky uzavřené, tedy pro zvanou skupinu účastníků. Ty nepotřebují propagaci. Opakem jsou akce otevřené, určené pro všechny, kteří projeví o start  zájem. Takový typ je lepší propagovat. Jsou turnaje bez jakéhokoli omezení účastníků a opakem jsou ty s určitým omezením – třeba podle věkové kategorie, pohlaví nebo výkonnostní úrovně. Jsou turnaje letní i zimní. Podle místa konání se označují jako městské, osadní a podobně.

Podle typu prostoru konání se rozlišují turnaje halové a venkovní. Podle typu povrchu hrací plochy na podniky antukové,  na umělém povrchu... Další dělení se nabízí podle druhu hry – jednotlivci, dvojice, trojice, družstva, dříve i čtveřice. Podle doby trvání se akce dělí na půldenní, jednodenní nebo dvoudenní. Existují turnaje pro pouze tuzemské účastníky i mezinárodní. Nověji je lze rozlišovat i podle typu a výše ocenění pro úspěšné sestavy.

Asi 2021 50letCNS27 3nejvíce potenciální účastníky zajímá výkonnostní úroveň soupeřů, která se na turnaji sejde. V době, kdy nabídka a propagace jednotlivých akcí nebyly v takové výši jako dnes, se na neoficiálních podnicích scházelo poměrně široké spektrum účastníků. Bylo běžné, že se setkávaly sestavy ligových i rekreačních hráčů, kdysi hanlivě nazývaných „ti od vody“. Na přelomu tisíciletí se začalo hovořit o projektu kategorizace turnajů, ale zůstalo jen u nápadu. Ten se však postupem času z části realizoval přirozenou cestou a dnes na řadě akcí najdeme vyrovnané pole účastníků. Jsou pořadatelé, kteří mají zájem na vyrovnanosti, naopak někteří chtějí propojení co nejširšího spektra účastníků. Je logické, že turnaj bez větší divácké účasti se nemusí ohlížet na to, že dost zápasů bude jednoznačných.

Největší proslulost z neoficálních akcí získaly osadní turnaje, pořádané trampsko-sportovními či nověji chatovými osadami. Většinou tyto osady najdeme v povodí řek v blízkosti větších měst. První podniky tohoto typu se začaly hrát už ve 40. letech minulého století. Mezi první patřily turnaje na osadách Montana (první ročník v roce 1940), Old Wanderers, Staří kamarádi, Zapomenutých (u Tehova), Maják. Později se přidaly osady Havran, Šacung, Merida, Jedličkov a další známá jména osad v okolí Prahy. Právě v této lokalitě se začala hrát slavná osadní Grand Prix, a to v podobě hlavních turnajů jednotlivých osad a také jejich akcí pro veterány.

K trampským osadám měl velkou úctu i slavný fotbalista a také vynikající, dnes už nežijící nohejbalista JOSEF BICAN (*1913). „Myslím, že vůbec první nohejbal začali hrát trampové na osadách. I když ještě bez sítě, tu nahrazoval jen provaz, ale byl to již nohejbal. I já  jsem tak začínal, když jsem přišel z Rakouska a neměl povolení startovat za Slavii Praha. Takže nohejbal se stal částečně průpravou pro moji kondici. Byl jsem překvapen, že i v těchto osadách, kde nohejbal teprve vznikal, byli již výborní hráči, kteří by senadšením a láskou k nohejbalu uplatnili i dnes. Tehdejší trampové uměli vytvořit tak krásnou atmosféru, ačkoliv neměli přepychové haciendy , nýbrž pouze trampské boudy. Proto se celý život osady  soustředil na ten nenápadný plácek, kde se po celý den hrál nohejbal a volejbal. Večer se pak hrálo na kytaru a zpívalo. Mezi těmito osadami vznikala velká rivalita, a proto jsem byl zván i já, abych posílil naší osadu Gayapos. Myslím, že v těchto místech byla kolébka nohejbalu,“ uvedl k 20. výročí organizovaného nohejbalu.

Bohužel v současnosti osadních turnajů ubývá, zejména těch menších a novějších. Zůstávají tak staré slavné držáky, kde prostě sama tradice nedovolí uvažovat o případném konci. Na některých osadách také cirkulují období, kdy je a kdy není turnaj uspořádán. Jako všude záleží zejména na ochotě lidí, a to nejen samotných osadníků, ale nověji i třeba majitelů dotčených pozemků. Roli také hraje klesající výkonnostní základna nohejbalu a stále uspěchanější doba. Na druhou stranu je pravdou, že pořadatelům tradičních osadních klání projdou díky hráčské benevolenci  nedostatky, jež by na jiných, zejména oficiálních akcích, byly silně kritizovány.

2021 50letCNS27 cechOsada Old Wanderers na Dobročovickém potoce u Třebohostic byla založena v roce 1930. O 16 let později už pořádala první deblový nohejbalový turnaj. V roce 1949 čtyřkový a od roku 1951 trojkový, který vydržel do dnešních dní. Mezi nohejbalové nestory osady patří bývalý šerif JAROSLAV ČECH st. (*1945).

Pane Čechu, co se k vám od vašich předchůdců doneslo o vzniku nohejbalu na osadě?

Na osadě jsem nevyrůstal odmalička. Ale začal sem na ni jezdit až když mi bylo 14 let. Kamarád Jirka Jabůrek mě vzal na chatu a už jsem na osadě zůstal. To už se tu nohejbal  hrál. Staří borci jako Zdeněk Klazar, Jirka Minichbauer, Karel Skála, Čečerle, Karel Cerelín, Kramosil a Jarda Jirsa nás spolu s Vojtou Strnadem jako mladé vzali mezi sebe. Co jsem pochytil z vyprávění, na osadě se nejdříve hrál volejbal, ale ještě před válkou i nohejbal. Když se sešlo na volejbal málo lidí, jenom sundali sako dolů a hráli nohejbal. Turnaje se ale ještě neknaly, ty přišly až po válce. Kromě dvojek a trojek se hrály i čtyřky a v nich se hráči točili jako ve volejbale.

Zmínil jste jméno Karla Skály, což byl hlavní zakladatel Trampské ligy, první dlouhodobé soutěže nohejbalu. Můžete nám jeho osobou přiblížit?

Karlovi se přezdívalo „Sračka“, protože byl instalatér a opravoval i záchody. Byl to hrozný srandista a doslova nohejbalový fanatik. Oni fanatici do nohejbalu byli vlastně všichni dědkové, ale Karel mezi nimi vynikal. Já už ho bohužel zažil jako staršího a tedy zklidněného. Některé jeho věci ale pamatuji. Třeba když už v sedm ráno začal obíhat osadu a budil nás, ať jdeme na hřiště. Nebo když jsme se převlékali za ženské a účastnili se různých slavností na osadě i v Praze. Účastnil jsem se i písničkových soutěží. Jeho roli pak převzal Rudla Hora a staral se o všechny turnaje na osadě.

Okusil jste zápasy v Trampské lize?

Ano, ale až v  úplně posledních ročnících, než došlo k zoficiálnění nohejbalu v Praze a nahrazení Trampské ligy novou svazovou městskou soutěží. Tenkrát se také u nás na osadě prováděl pohřeb Karla Skály jako ředitele ligy. Zase to byla hrozná sranda. Vím, že naše osada měla své hřiště v Praze. Nejdřív na Schwarzenberském ostrově, pak se hrálo na Štvanici za viaduktem, na Žižkově mezi baráky, pak v Braníku u ledáren, poté v Podolí na tenisových kurtech a teprve následně se přešlo do Košíř. To už ale byly oficiální soutěže.

Co vás tehdy na trampské soutěži nejvíce upoutalo?

Byla to pro mě opravdová soutěž. Na turnajích, tam to většinou byla pohoda a sranda. Ale tady byla cítit prestiž a hrálo se nadoraz.

V2021 50letCNS27 5áš hlavní osadní trojkový turnaj byl velkým pojmem zejména v 70.-90. letech, kdy patřil mezi  naprosto nejprestižnější akce v republice. Jak na tyto časy vzpomínáte?

Hrát na domácím turnaji byl pro nás mladé vždycky vrchol. Na osadu jezdily kvalitní týmy. Ještě více se to prohloubilo, když jsme jako Košíře postoupili do ligy. Na Klamovku, kde jsme měli hřiště, se chodilo nejen na soutěžní zápasy. Mně se podařilo hráče kontaktovat, navázat dobré styky a oni pak k nám rádi jezdili. Od 70. let sem jezdily všechny špičkové týmy. Byly doby, kdy tu bylo přes 30 trojek. Nejvíce jich pamatuji asi 33. Trošku mě mrzí, že jsem nikdy domácí turnaj nevyhrál. Ale na některé sestavy prostě nebylo.

Čím se liší osadní turnaje od těch ostatních? Prostředím, atmosférou nebo něčím dalším?

Osadní turnaj je trochu jiný než akce někde ve městě. Hraje se na osadě, v přírodě… Ale nějaký zásadní rozdíl úplně nevidím. Spíš bych řekl, že rozdíly vnímali hráči v dřívější době. Jezdili na osady nejen kvůli výkonům a umístěním, ale také se dobře pobavit. Převládalo silné kamarádství. Dnes kluci, co hrají, už nemají takové srdce. Dříve nikoho nenapadlo, hned se po skončení turnaje sbalit a odjet. Po turnaji se hrály sranda mače, pořádala se zábava, brnkalo se na kytary. Je to ale také dané dobou. Dost hráčů přijíždělo vlakem nebo autobusem, nebyl problém se napít. Změnily se i ceny. Zatímco dřív se hrálo o placky a totemy, dnes i o peníze.

Jak je na tom nohejbal na Old Wanderers v současnosti?

Celoročně se hraje, je to ale takový uvolněný nohejbal. Pořádný je vidět až na turnajích, zejména na našem hlavním srpnovém. Vždy na něj jezdili a nadále jezdí kvalitní hráči, včetně extraligových. A jsem hrozně rád, že se poslední léta vrací staré doby, kdy borci zůstávali i po akci. Pořádáme ještě podnik pro staré pány, ten je součástí veteránského poháru. Další turnaj, kterému se říká Vana turnaj, je určen hráčům z osady a okolí.

50 let… Co popřejete oslavenci?

Aby fungoval dál, ale aby se i rozvíjel. A to nejen doma, nýbrž i v zahraničí.