Nejkulatější výročí, kterého se většina z nás dožije. To je meta půlstoletí, tedy 50 let. A kdo je tím oslavencem? Přece Český nohejbalový svaz (*29. 5. 1971)! Právě v rámci tohoto jubilea vám přinášíme seriál padesáti článků mapujících hlavní činnosti a prvky, které utvářely nebo dodnes utvářejí Český nohejbalový svaz. Další oblast článků se věnuje nohejbalovým akcím a soutěžím.

Na nejnižším stupni nohejbalové soutěžní pyramidy stojí rekreačně-masové neorganizované soutěže, tedy zábava hráčů, kteří nestartují v organizovaných soutěžích svazových ani nesvazových. Prostě si jen jde pro radost a žízeň zakopat parta kamarádů a sem tam si uspořádá nějaký turnaj nebo jen přátelák. Právě zde je ale jádro nohejbalu. Odborné odhady hovoří o zhruba 350 000 rekreačních nohejbalistech – to už je pořádná zájmová skupina lidí.

Rekreační sportovci stáli u zrodu nohejbalu spolu se sportovci závodními. Jako příklad lze vzít pražskou plovárnu Žluté lázně, která dala nohejbalu proslulost. „Hra v dnešním pojetí se zrodila roku 1936 na Žlutých lázních v pražském Podolí. Uvedla ji v život parta návštěvníků „štamgastů“ – bezvýznamných řadových fotbalistů, většinou bez klubové příslušnosti. Ti sem denně chodili po svém zaměstnání hrát svůj pěší fotbálek - zvaný liga - v místech dnešního dětského bazénu. Protože se vždy nesešel dostatečný počet hráčů, začali jsme přemýšlet, co dělat. Byli jsme mladí a nudit jsme se nechtěli. Volejbalové hřiště bylo vedle k dispozici, a tak někdo z nás přišel s návrhem kopat míč z jedné strany hřiště na druhou. Dělila nás pouze lajna mezi kůly a hráli jsme proti sobě jednotlivě, ve dvojicích i trojicích podle toho, kolik se nás právě sešlo. Počet byl limitující. Hrálo se bez pravidel volně, neorganizovaně, prostě tak, že jsme si míč pouze vraceli. Hrací plocha byla omezena postranními lajnami a mezi sloupky jsme natáhli prádelní šňůru ve výši asi jednoho metru. A hrálo se. Doplnit hřiště později volejbalovou sítí bylo již maličkostí,“ uvedl dnes už nežijící FRANTIŠEK KUBÁT (*1911).

Rekreační nohejbalisté se rekrutují ze všech věkových i sociálních skupin. Sport spojuje bez rozdílu, to platí i v nohejbalu. Co se však nohejbalovému svazu moc nedaří, je zaujmout rekreační hráče natolik, aby se stali jeho členy. I to je úkol pro stávající i budoucí svazové vedení. Pravdou je, že ve sportovních výzkumech si nohejbal nevede tak špatně, ať z pohledu provozovaných, či divácky sledovaných odvětví. A byť data potvrzují určitý úbytek základny zejména ve výkonnostní složce nohejbalu, v masově-rekreační části se zatím o takovém jevu nedá mluvit.

2021 50letCNS25 panenkaU zrodu nohejbalu stáli bezejmenní, ale i prvotřídní a slavní fotbalisté. Bican, Seifert, Čapek, Štumpf, Kolenatý a řada dalších tehdejších prvoligistů propagovala nohejbal a také jej skvěle ovládala. Jedním z pokračovatelů fotbalovo-nohejbalové tradice je i slavný fotbalový internacionál ANTONÍN PANENKA (*1948).

Pane Panenko, jak a kde jste se dostal k nohejbalu?

Hlavně díky mému staršímu bratrovi, který hrál fotbal i nohejbal. Kdysi se hodně jezdilo na turnaje na osady. Nohejbal se mi líbil a s míčem jsem si rozuměl odmala. Když jsem viděl, jak krásná to je hra, začal jsem to zkoušet také. Hodně jsme kopali u nás v Nespekách a na osadě v Měsíčním údolí. Dokonce jsem si pak s bráchou zahrál pražskou soutěž na Žižkově.

Bylo pro vás těžší naučit se fotbal, nebo nohejbal?

Fotbal jsem měl v krvi, začal jsem s míčem už asi od čtyř let. Měl jsem cit v noze a navíc mi nedělala problém levá ani pravá noha. Byl jsem v podstatě použitelný na všechno. Je také pravda, že v nohejbale jsem se nahlavičkoval daleko více než ve fotbale.

Na nohejbalových exhibicích jste hrával s Karlom Dobiášem, Dušanem Herdou, Láďou Vízkem a dalšími velkými fotbalovými jmény. Kdo byl ale váš nejoblíbenější nohejbalový spoluhráč?

Ono se to dost měnilo. Žádného vyloženě stabilního spoluhráče jsem neměl. Pravdou je, že co pamatuji, fotbalisté toho v nohejbale nikdy moc nedosáhli. Fotbalisté jsou dobří v poli, ale na síti jsou dost jaloví. Třeba mně se nikdy nepodařilo zvednout nohu nad síť.

Josef Bican býval ve své době i nejlepším nohejbalistou, minimálně jedním z nejlepších. Kdo podle vás byl nejlepším nohejbalistou ze slavných fotbalistů, které jste poznal?

Bicana už jsem nezažil. Když jsem byl dorostenec, v Bohemce hrál levé křídlo nějaký Uldrych. Vím, že chodil kopat i na Žluté lázně, kde se tenkrát scházela fotbalová a nohejbalová smetánka. Brácha mi říkal, že hrál výborně. Z  fotbalistů, co jsem viděl hrát a zakopal si nohejbal s nimi, byl asi nejlepší Dušan Herda.

2021 50letCNS25 4Bican také, i dle svých vyjádření i činů, nohejbal miloval stejně jako fotbal. Jakou přízeň nohejbal chová ve vašem srdci?

Ani se Bicanovi nedivím, nohejbal je krásná hra. A kde jsem ho hrál, tam bylo opravdu příjemné prostředí. Jen si trochu postesknu, že v mé době nebyla žádná konfrontace se zahraničím. Pamatuji se, že když jsem hrál ve vídeňském Rapidu a ukázal klukům, jak se nohejbal hraje, byli hrozně leví. Nohou jim to vůbec nešlo a pořád to jen trkali hlavou.

Na některých akcích jste mohl vidět nohejbal v jeho vrcholné podobě. Co vám nejvíce utkvělo v paměti?

Hlavně dvě věci. Je neskutečné, co dnes kluci vzadu dokážou pochytat. Tvrdé smeče i technické míče, někdy i ve výskoku. Jsou jak gumoví. Předpoklad je, že musí umět číst hru. A samozřejmě obdivuji výkony smečařů. Dříve to byla spíš taková překopávaná, pak začaly smeče, kraťasy, háčky za sítí. Dnes je to úplně jiné.

Je dost mladých fotbalistů, kteří hrají i nohejbal. Někteří ale zjistí, že je větší fotbalová perspektiva nečeká a očekávají ji od nohejbalu. Někdy se ale rozhodnou pozdě i na nohejbalové poměry. Kdy by takové rozhodnutí mělo padnout?

Musím říci, že neznám moc fotbalistů, kteří by zběhli k nohejbalu. Jako asistent trenéra v Bohemce, když jsem s mladými kluky na soustředění začal hrát nohejbal, byli nešťastní. Ve fotbale se musí běhat, při nohejbale tolik ne. Dnes je celkově trend začínat se sportem velmi brzy, já to ale neuznávám. Jsem zastáncem všeobecné průpravy. Aby kluk uměl běhat, lézt po stromech, jezdit na kole, bruslit… Rozdíl bude i v myšlení. Ve fotbale kluk myslí na nejvyšší cíle, jak hraje v zahraniční lize a roli v tomto hrají i rodiče. V nohejbale takové sny a cíle nemá. Těžko se ale určuje maximální hranice pro nějaký přechod z jednoho sportu do druhého.

50 let… Co popřejete oslavenci?

Aby se dále rozrůstal. Moc bych chtěl, aby se vrátila doba, kdy se každý týden hrálo všude, kde je nějaký plácek. Aby bylo množství turnajů. Dnes je totiž problém dát čtyři lidi dohromady.


Top odkazy

odkaz_botas
odkaz_gala
odkaz_pokornysite
odkaz_anytrade

Logo ke stažení

ikonka_nohecmagazin_160

Vstup redaktoři