Nejkulatější výročí, kterého se většina z nás dožije. To je meta půlstoletí, tedy 50 let. A kdo je tím oslavencem? Přece Český nohejbalový svaz (*29. 5. 1971)! Právě v rámci tohoto jubilea vám přinášíme seriál čítající 50 článků mapujících hlavní činnosti a prvky, které utvářely nebo dodnes utvářejí Český nohejbalový svaz. Tentokrát se podíváme na další nezbytný prvek nohejbalového prostředí - diváky.

Sport a diváci, to je nerozdělitelné spojení. Jsou sportovci trémisté, které rozhodí i přítomnost jediného fanouška v ochozech. Není jich naštěstí mnoho a v kolektivních sportech na takové vlastnosti vlastně ani není moc prostoru. Jsou sportovci flegmatici, kteří odvedou svůj standard bez ohledu na diváckou návštěvu. Ale drtivá většina sportovců přítomnost publika vítá a u některých jejich výkon s  počtem přihlížejících přímo souvisí. Bez ohledu na to, zda je diváci milují, či naopak nenávidí. Potřebují k výkonu prostě jen jejich emoce.

Kromě fandů přítomných na akci tvoří ještě výrazně početnější skupinu diváci sledující (obrazově nebo zvukově) akci prostřednictvím médií.

Diváci2021 50letCNS23 3 ale dnes nejsou jen prostou součástí nohejbalového koloritu. Jejich přízeň generuje zájem sponzorů a v profesionálních sportech je divácká atraktivita jedním z nejdůležitějších kritérií při novelizacích pravidel hry nebo podobě soutěží. Popularita sportu bývá zohledňována i při výpočtech dotací svazu. Každý sport tak usiluje o přízeň publika. Uvědomuje si to i nohejbal, byť do dnešní doby nebyla atraktivita hry v rámci svazu nikterak ověřována a výsledky využívány při tvorbě soutěží a pravidel hry.

Servis pro návštěvníky se i v nohejbale postupně zlepšuje. Zatímco dříve si na akci museli vystačit s nepohodlnými dřevěnými lavičkami, dnes už ve většině areálů najdeme tvarované sedačky s opěrkou, někde i v krytém sektoru. V zimě pak kluby vyšších soutěží mají k dispozici moderní haly s tribunami. Na významnějších akcích je k dispozici ozvučení a moderátor akce, u vchodu příchozí obdrží bulletin  s důležitými údaji. Samozřejmostí je občerstvení. Pro rozptýlení diváků mají některé akce do svého programu zařazeny vložené prvky - různá vystoupení, předání ocenění, diváckou soutěž, tombolu...

Jak bývá běžné u menších sportů, většina divácké obce vyšších soutěží se rekrutuje z řad samotných nohejbalistů. Je proto důležité, aby řídící orgány soutěží pracovaly i s tímto faktem a snažily se odstranit případné termínové kolize soutěží v blízkých místech. A to jak stejné, tak i různých výkonnostních úrovní.

Občas se nohejbal objeví i v průzkumech sledujících popularitu jednotlivých sportů. Jednou z monitorovaných oblastí bývá i divácká atraktivita. Podle publikovaných výsledků z poslední dekády si v této oblasti nevede špatně.

2021 50letCNS23 halmaznaJe těžké pro rozhovor na téma diváci vybrat jediné jméno. Vždyť nohejbalových fandů jsou  desetitisíce a u televize i o řád více. Hodně z nich preferuje pouze utkání svého klubu, nebo oddílu, jenž mají v přízni. Jsou ale i tací, kteří nejsou svázáni s žádným větším klubem a přesto v průběhu sezony navštíví řadu akcí. Nestřelíme vedle, když do toho okruhu zahrneme i jednoho z nohejbalových fanatiků, bývalého hráče z moravských Hranic a organizátora turnajů na osadě Svačinka - IVANA HALMAZŇU (*1953).

Pane Halmazňo, dovolíme si vás titulovat nohejbalovým fanatikem. Nebudete se zlobit?

Nebudu, je to tak. K nohejbalu jsem začal mít vřelý vztah, když jsem se s ním postupně setkával víc a víc. V armádě jsem strávil třicet let, jako spojaři jsme měli pobočku v Písku, a tam válela ligu místní Dukla. Pak jsem také propadl kouzlu osadních turnajů na Sázavě, Kocábě, Vltavě, kam mě kluci všude brali.

V Hranicích se nikdy vrcholný nohejbal nehrál, co vás vedlo k posedlosti tímto sportem?

Teď už sice v Hranicích nebydlím, přestěhoval jsem se ke Vsetínu, ale většinu života mám spojenou právě s Hranicemi. Inspirací pro nás byl mančaft z nedalekého Přerova, kde působili skvělí hráči. Na přelomu 70. a 80. let jsme se přihlásili do okresní soutěže. Chvíli jsme jezdili na severní Moravu, chvíli na jižní Moravu. Začali jsme v Hranicích a okolí hrát nohejbal všude, kde se dalo - na sídlištích, na vesnicích, v rámci podniků, vojenských posádek… Všude byly plácky, kde se mydlil nohejbal nebo volejbal. Vždycky se to nějak navléklo, aby se mohl hrát turnaj. Tím jsme nohejbalu dělali osvětu a úplně mě dostal. Když jsem pak skončil s hraním, začal jsem všude jezdit jako divák. Zkrátka, nohejbal jsem si oblíbil jako sport číslo jedna.

Vzpomenete si ještě na dobu, kdy jste z hřiště odhrnoval sníh a lajny sypal sazemi z pytle? Nebyl to právě ten faktor, který formoval váš vztah k nohejbalu?

Určitě. Neměli jsme k dispozici v zimě haly, inspirovali jsme se proto jednou naší slavnou tenistkou. Moc jsme si vážili toho, že se nohejbalu můžeme věnovat i v zimě. Naši mladí později měli k dispozici mnohem lepší podmínky. Hřiště, haly, dresy, nás jako řidiče... A stále jim to bylo málo. V Hranicích jsme nohejbalu vdechli život, ale vše nedávno skončilo. Mrzí mě to.

Stále se však můžete realizovat na osadě Svačinka, kde organizujete zajímavé nohejbalové akce. Můžete nám je přiblížit?

Sportovních a dalších akcí děláme na osadě během roku několik. Vzorem nám byly trampské osady u Prahy. Pořádáme různé multisportovní akce. Třeba tenisový trojboj. Nezasvěcený tomu nemusí rozumět, ale jedná se o turnaje na třech sportovištích - v tenisu, stolním tenisu a fotbaltenisu, tedy nohejbalu. Nemá pevný termín, scházíme se podle možností. Druhým velkým podnikem je nohejbalová dvanáctihodinovka. To je porce nohejbalu od rána do tmy. Jako hlavní soutěž se hraje nohejbal, ovšem ti, co zrovna nehrají, si mohou vyzkoušet vložené disciplíny. Další akce už jsou spíše místního charakteru.

2021 50letCNS23 5Vídáme vás pravidelně prakticky na všech tuzemských významných akcích. Existuje vůbec nějaká, která dosud úspěšně uniká vaší návštěvě? A vyrážíte za nohejbalem i do zahraničí?

Nezúčastnil jsem se veteránského mistrovství republiky v Karlových Varech, což mě mrzí. Podle ohlasů to byla moc povedená akce. Příští ročník už nevynechám. Do zahraničí za nohejbalem nejezdím, s výjimkou Slovenska. Dobře si ještě pamatuji první český titul mistra světa z Košic v roce 1994.

Pokud byste měl vybrat jednu akci, jež na vás udělala největší dojem, která by to byla?

Vždycky jsem měl slabost pro osadní turnaje na řekách kolem Prahy. Mým prvním turnajem byla klec na osadě Šacung, kam mě vzali Perutkové. Do té doby jsem takovou akci nezažil. Teprve pak jsem poznal i další turnaje na Askaloně, Havranu, Majáku, Proudech…

Při porovnání záběrů z diváckých sektorů se zdá, že nohejbaloví diváci stárnou. Je to jen klam? A pokud ne, máte recept, jak řady fanoušků omladit?

Není to klam, je to skutečnost. Jak publikum omladit? Třeba já s sebou na nohejbal beru vnoučata, a tak je s naším sportem seznamuji. Když tátové budou děti na nohejbal brát, je šance, že se vztah vybuduje.

50 let… Co popřejete oslavenci?

Určitě zdraví, vitalitu a chuť pořádat akce. Aby se nohejbal dostal na výsluní, aby mu zůstala masovost. A aby nohejbal nadále zůstal místem setkávání všech generací sportovců.


Top odkazy

odkaz_botas
odkaz_gala
odkaz_pokornysite
odkaz_anytrade

Logo ke stažení

ikonka_nohecmagazin_160

Vstup redaktoři