Ostatní

Nejkulatější výročí, kterého se většina z nás dožije. To je meta půlstoletí, tedy 50 let. A kdo je tím oslavencem? Přece Český nohejbalový svaz (*29. 5. 1971)! Právě v rámci tohoto jubilea vám přinášíme seriál celkem 50 článků, mapujících hlavní činnosti a prvky, které utvářely nebo dodnes utvářejí Český nohejbalový svaz. V dalším článku se podíváme na základ nohejbalu – metodiku hry a pravidla.

V úplných začátcích nohejbalu se o nějaké metodice či pravidlech nedá hovořit. Hrálo se tak, jak koho napadlo. Volejbalisté občas stáhli síť dolů, fotbalisté využili tenisový kurt nebo si jen prostě mezi kůly natáhli provaz. A šlo se na věc. V té době se teprve začala utvářet nohejbalová metodika, která podle všech dostupných pramenů byla modifikací metodiky a prvků dvou už v tehdejším Československu zaběhlých sportů – fotbalu a tenisu – plus nového sportu – volejbalu. V posledních letech se vynořila další teorie, dávající vznik nohejbalu do souvislosti s faustbalem. Jiný názor hovoří o možnosti, že někteří fotbalisté přišli do kontaktu s filmovým záznamem některého z asijských příbuzných nohejbalu. Každopádně jako nepsané datum vzniku nohejbalu je brán rok 1922

Z fotbalu převzal nohejbal míč, hru hlavou, částečně fotbalovou techniku a zákaz hry rukou. Z tenisu možnost dopadu míče na vlastní polovině hřiště při příjmu podání a výšku sítě. Nejvíce prvků má však z volejbalu - povrchy a rozměry hřiště, síť, jeden dotek míče jedním hráčem, maximálně tři doteky míče jedním mužstvem za sebou, blokování... Také celá metodika tohoto sportu, odborná terminologie, ale i označení jednotlivých hráčů je velmi podobná volejbalu. Stejně jako volejbal, rozlišuje i nohejbal herní činnosti jednotlivce (útočné – podání, přihrávka, nahrávka, útočný úder, zášlap, obranné – blok, vybírání míče), herní kombinace a herní systémy.

Výhodou a zároveň nevýhodou je pozice nohejbalu na pomezí individuálního a kolektivního sportu. Hrají se disciplíny jednotlivců, dvojic, trojic a dříve i čtveřic. Některé soutěže tvoří pouze zápasy jedné z těchto disciplín (sestavy), jiné tvoří soustavu zápasů více disciplín (družstva). Jednotlivé disciplíny a nároky na hráče jednotlivých postů se velmi liší, což ale dává příležitost pro uplatnění hráčům i velmi rozdílných fyzických parametrů.

Ve 2021 50letCNS08 330. letech minulého století se různé formy hry začaly přibližovat. I díky tomu, že se zvětšoval okruh hráčů. Jako každá jiná hra potřeboval nohejbal vymezit, co se smí a co už ne. Proto začaly první nesmělé pokusy o vytvoření ustálené normy – pravidel. Ty první existovaly ve formě ručně psaných, pro větší rozšíření a popularizaci však nohejbal potřeboval důstojnější formu. Zatím nejstarším dochovaným je strojopis pravidel z turnaje trampské osady Montana, který se konal v roce 1940. Rozměry hřiště byly 9 × 18 m a vycházely z velikosti hřiště na odbíjenou. Herní prostor nebyl definován, pouze byl stanoven rozměr 10 × 19 m, ve kterém nesměli být diváci. Čára podání byla ve vzdálenosti 5 m od sítě, síť měla výšku 90 cm. Neexistovaly podpěrné tyče sítě. Z fotbalu byla převzata břevna (dnešní sloupky sítě), losování míče i strany a hra celým tělem kromě rukou. Z tenisu bylo převzato provedení podání. První podání se při doteku sítě opakovalo, druhé však nikoliv. Z odbíjené bylo převzato blokování, zákaz doteku sítě a střídání hráčů na podání při jeho změně.

První skutečně tištěná pravidla nohejbalu vyšla o čtyři roky později. Byla od stejných autorů, Karla Kulhánka staršího a Zdeňka Borkovce. Na rozdíl od předchozích už kromě hry dvojic uváděla i hry jednotlivců a trojic. U dvojic a trojic povolovala střídání jednoho hráče. Ve hře jednotlivců byly povoleny dva doteky a dva dopady (podání ale muselo dopadnout na zem), ve hře dvojic a trojic tři doteky a dopady, pochopitelně se střídáním hráčů. Přesahování sítě bylo povoleno, ale při souboji hlava – noha byl nařízen nový míč. Stejně tak u současného doteku soupeřů. Míč mohl dopadnout mimo hřiště, ale ne na cizí těleso (diváci museli být vzdáleni nejméně metr od čáry). Set končil desátým bodem, ale s nutností dvoubodového rozdílu. Úsměv budí pasáž, kde se uvádí, že „rozhodčí nesmí být během hry vyměněn, i když by svoloval.“ Podobně vyznívá i pasáž, kde „chování hráčů musí býti bezvadné a slušné, pokud hry i vystoupení se týká“.

V 60. letech si svá pravidla zpracovávaly jednotlivé okresní a městské komise nohejbalu, později svazy. Hlavní slovo měl pražský městský svaz, který svá pravidla (autor Břetislav Pták) rozšířil do celé republiky a přispěl tak ke sjednocení. K zajímavostem patřily parametry míče – obvod 68-78 cm, hmotnost 396-453 g a možnost hostujícího družstva žádat o střídání míčů s jimi donesenými. U dvojic se mohli na hřišti protočit celkem čtyři hráči, u trojic dokonce šest – tedy dvě kompletní sestavy. Povolena byla dvě střídání v setu. Set končil desátým bodem u dvojic, resp. 15. bodem u trojic, vždy ale s nutností dvoubodového rozdílu.

Největší regionální rozdílnost pravidel vykazovalo Českobudějovicko, kde se hrálo podle odlišných pravidel. Hlavními rozdíly byly struktura čar (chyběla čára podání, naopak středová čára vedla přes celé hřiště), podání se provádělo jen do jedné poloviny hřiště, síť měla výšku cca 130 cm, hrála se jen hra dvojic. Tato pravidla vydržela do konce 60. let minulého století, kdy s plánovaným vznikem republikového svazu a jeho soutěží bylo nutné pravidla sjednotit.

V roce 1970 vydalo nakladatelství Olympia brožurku Učební texty nohejbalu, která obsahuje tematické celky věnované historii, technice, taktice a pravidlům. Autorem prvních tří celků je Václav Kovanda, pravidla zpracoval Břetislav Pták. V roce 1978 vyšla v nakladatelství Olympia další nohejbalová pravidla. Nejvýznamnějšími změnami v historii pravidel nohejbalu byly změna výšky sítě, změna typu míče, změna velikosti herního prostoru, změna počtu dopadů míče na zem, zákaz dopadu míče mimo hřiště, změna velikosti pole podání, změna provedení podání, změna počtu náhradníků a změna způsobu počítání.

2021 50letCNS08 pavlikSvé soutěžní zkušenosti z jiných sportů do nohejbalu přináší i autor jedné z metodických publikací a metodického DVD, současný předseda Trenérsko-metodické komise ČNS VLADIMÍR PAVLÍK (*1957).

Pane Pavlíku, dá se z metodiky a pravidel usoudit, zda nohejbal v počátcích ovlivnili více fotbalisté, volejbalisté nebo jiní sportovci?

Pokud budu vycházet ze v současnosti známých pramenů, tak nepochybně můžeme ovlivnění fotbalem a volejbalem vysledovat. Vedle těchto dvou sportů je také někdy v historických materiálech zmiňován ještě tenis. Volejbalem se nohejbal inspiroval třeba rozměry hřiště či možností tří dotyků v rámci herní kombinace. Jistou podobu nacházíme také v označení jednotlivých herních činností jednotlivce. Také odborné nohejbalové názvosloví se už od dob jednoho z prvních svazových metodiků Václava Kovandy v mnohém shoduje s názvoslovím, které užívá volejbal. Z tohoto pohledu je pro mě hlavní inspirací pro náš sport volejbal a také beachvolejbal nás může inspirovat především ve hře dvojic. Ještě snad doplním něco málo k samotnému fotbalu, který je také uváděn jako sportovní hra, jež sehrála velmi důležitou úlohu ve smyslu převzetí fotbalového míče, možnosti využívání celého povrchu těla při zpracování míče a zákazu hry rukou. Samostatnou kapitolou by potom byla fotbalová technika, průpravná cvičení s míčem, které jsou naprosto zásadní pro dokonalé zvládnutí nohejbalové techniky – zpracování míče, přihrávky a nahrávky. Pokud tímto „fotbalovým“ obdobím nohejbalista neprojde, tak jej to značně limituje při zvyšování výkonnosti. Čili ovlivnění výše zmiňovanými sporty je více než patrné a můžeme jej nacházet i při zkoumání kořenů a souvislostí i mezi jinými sportovními hrami.

Co se vlastně všechno dá vyčíst z vývoje metodiky a pravidel sportu? Jaké byly největší změny, které se v historii nohejbalu zásadním způsobem promítly do hry?

Jednotlivé sporty, sportovní hry se vyvíjejí jednak vývojem nových technologií, použitím nových materiálů při výrobě povrchů hřišť, náčiní a v neposlední řadě dochází ke změnám v oblasti pravidel. Tyto změny následně zase vyvolávají tlak na změnu metodiky, zasahují do oblasti herních činností jednotlivce (HČJ), herních kombinací (HK), mají vliv na míru uplatňování jednotlivých herních systémů (HS) a promítají se do taktických pokynů trenérů. Změny také mají přímou úměru na výběr vhodných hráčů – somatotypů, tedy hráčů, kteří mají vhodné fyzické dispozice, jež je budou předurčovat k dosažení vysoké výkonnosti. Změn pravidel proběhlo v minulosti několik a zdaleka ne všechny měly nějaký zásadní vliv na změnu metodiky. Na druhou stranu tři z nich měly větší vliv na herní činnosti jednotlivce, herní kombinace a herní systémy. První důležitou změnou bylo, když došlo k zákazu možnosti dopadu míče mimo hřiště. Druhou významnou změnou bylo prodloužení pole podání z pěti na šest a poté na šest a půl metru od sítě. Tyto dvě změny měly dopad především na postavení přijímajícího hráče a zvolení techniky příjmu. Také technika příjmu podání se měnila, momentálně dominuje příjem hrudí. Ale za naprosto zásadní změnu považuji změnu v počtu dopadů míče, a to především v počtu dopadů ze dvou na jeden dopad. Asi zde není tolik prostoru na analýzu, jak rozsáhlý dopad tato změna má na HČJ, HK, HS a taktiku. Ale velmi zjednodušeně řečeno se změnilo postavení hráčů při příjmu, postavení nahrávače ve trojce, výška přihrávaného míče, tajming hráče při náběhu k síti i samotné technické provedení útočného úderu včetně jeho účinnosti, respektive vyhodnocení situace nutnosti bodovat, či pouze soupeře donutit k chybě. Také údery do bekhendové strany jsou spíše upozaďovány, protože pokud jimi nejsou ukončeny útoky bodem, tak velmi často soupeři umožňují snadnější přípravu útoku, respektive jednodušší přechod k síti.

Co z hlediska metodiky a pravidel považujete za největší výhodu nohejbalu a co naopak za největší nevýhodu?

Za největší přednosti nohejbalu považuji jeho tradici, českou historii, poměrně jednoduchá pravidla, finančně nenáročné vybavení i dostupnost kurtů prakticky po celé republice i v malých vesničkách. Je to hra hra, která dokáže suplovat fotbal, spojit mezigeneračně i zájemce z různých sociálních prostředí a také fakt, že nohejbal asi i tak trochu odráží českou mentalitu s velkou mírou hravosti, snahou improvizovat a také v dobrém slova smyslu druhého přechytračit. Největší nevýhodu spatřuji v jeho pravidlové roztříštěnosti ve smyslu počtu dopadů. V minulosti byly soutěže doplňovány hráči takříkajíc ze zdola, kdy se amatérští hráči zúčastňovali turnajů, kde měli možnost utkávat se s borci vyšších úrovní. V případě nějakého dílčího úspěchu pak začali hrát nohejbal závodně na úrovni okresních soutěží a se vzestupem výkonnosti postupně přecházeli do vyšších pater a končili v celostátní lize, ale pořád hráli celý život jeden - třídopadový nohejbal. To bohužel momentálně, z důvodů odlišných pravidel, není možné. Pravidla se tak stávají pro celou řadu hráčů určitou bariérou, i když neříkám, že se jedná o jediný důvod určité stagnace nohejbalu ve smyslu rozvoje členské základny. Obecně sporty, jež nemohou přinést nějaký benefit v budoucnosti, to mají v současné době složitější. Kolektivní sporty to mají ještě o něco složitější z důvodu většího společenského tlaku na individuální se prosazení a rozdílné hodnotové orientace jednotlivců v rámci sportovního kolektivu. Samostatnou kapitolou, již vnímám jako nevýhodu, je určité jednostranné fyzické zatížení hráčů, které bez kvalitní a pravidelné kompenzace vede k četným úrazům, nejčastěji kyčlí a kolen. Ale to je problém, který musí řešit všechny sportovní hry a snad vyjma běhu na lyžích a plavání stylem znak dochází k jednostranné zátěži prakticky ve všech sportovních odvětvích.

2021 50letCNS08 4Nohejbal zná jedno, dvou i třídopadová pravidla. Dá se to považovat za odlišné formy či disciplíny téhož sportu, nebo už se dá hovořit o dvou či třech rozdílných sportech?

Na tuto otázku jsem již v zásadě odpověděl. Počty dopadů mají dopad do HČJ, HK, HS, promítají se do taktiky. V třídopadovém nohejbalu nacházeli uplatnění hráči různých somatotypů. U dvoudopadového hry je uplatnění jednotlivých somatotypů částečně zúženo, protože dominuje v útočné fázi smeč z voleje, která se odlišuje od úderu po odrazu míče od hrací plochy, a ne každý hráč ji stoprocentně zvládne, protože nemusí mít ideální fyzické dispozice. V jednodopadové hře se tato skutečnost ještě daleko více prohlubuje. V nedávné minulosti vyšla kniha s názvem Sportovní hry, těch ve světě známých sportovních her je necelých dvě stě. V knize jsou hodnoceny vedle sebe různé hry z hlediska hřiště, používaného náčiní, počtu hráčů a dalších parametrů. Na základě této srovnávací studie, ve které jsou sporty s velmi podobnými pravidly označeny jako samostatné sportovní odvětví, jednoznačně zastávám názor, že máme dva sporty - futnet a nohejbal. A u nohejbalu bych osobně usiloval o sjednocení dopadů, aby se disciplína dvojic hrála na tři dopady a hra trojic na dva dopady, ale ve všech soutěžích. Futnet bych zachoval v této podobě z čistě pragmatického hlediska reprezentace a možné komunikace se světem. Pouze historie nás rozsoudí, která rozhodnutí byla správná a která ne.

Zatímco do pravidel nohejbalu chce zasahovat skoro každý, o změnách metodiky se moc nemluví. Čím to?

Odpověď je v tomto případě jednoduchá. Změny pravidel jsou přijímány na valných hromadách. Neříkám, zda je to dobře nebo špatně, jednoduše to respektuji. Ale obecně by měla panovat vůči jakýmkoliv změnám v pravidlech velká úcta a měla by se vždy vést věcná a odborná diskuse. S metodikou sportu je to daleko složitější a spíše se tvoří řekněme ve studovně než na veřejném a tím i mediálně vděčném prostoru. Také samotná metodika je zajímavá pro daleko menší skupinu lidí než právě pravidla.

Jako dlouholetý hráč, metodik, lektor, trenér, funkcionář a rozhodčí jste jistě kompetentní k zodpovězení otázky: V čem tkví hlavní kouzlo nohejbalu?

Vedle již mnou zmiňovaných předností - výhod nohejbalu vyberu ještě jedno kouzlo. Tím je spojení na jedné straně malého kolektivu, ve kterém je ale dostatek prostoru prosadit se individuálně. Osobně jsem závodně dělal čtyři sporty - fotbal, tenis, stolní tenis a nohejbal. Ve fotbale může být parta svou velikostí až nesourodá, v tenise a ve stolním tenise se jedná o individuální prosazení se a až nohejbal spojuje přednosti kolektivu i individuálního výkonu.

50 let… Co popřejete oslavenci?

Přeji všem hráčům především radost ze hry bez úrazů a zranění. Dále si přeji, aby se uvnitř svazu vedly na všech stupních diskuse, jak dále nohejbal rozvíjet, abychom se naučili jeden druhému naslouchat. V neposlední řadě abychom nejen my starší mohli s láskou na nohejbal a všechny kamarády s ním spjaté vzpomínat a především, abychom ke slovu nohejbal měli vždy velkou úctu a pokoru.