Ostatní

Nejkulatější výročí, kterého se většina z nás dožije. To je meta půlstoletí, tedy 50 let. A kdo je tím oslavencem? Přece Český nohejbalový svaz (*29.5.1971)! Právě v rámci tohoto jubilea vám přinášíme seriál celkem 50 článků, mapujících hlavní činnosti a prvky, které utvářely nebo dodnes utvářejí Český nohejbalový svaz. Další ohlédnutí se zaměří na úplný počátek – vznik nohejbalu.

Po zaběhlých sportovních míčových odvětvích, jakými v tehdejším Československu, resp. ještě dříve Rakousku-Uhersku, byly fotbal (kopaná), házená, basket (košíková), tenis, se na přelomu 10. a 20. let minulého století v naší republice objevily dva podobné nové míčové sporty. Oba měly řadu let i podobný osud a zejména na masově-rekreační úrovni se prolínají dodnes. Jejich zjevení bylo ovšem velmi rozdílné. Zatímco volejbal měl už více než dvě desetiletí své existence za sebou, nohejbal se teprve rodil. Volejbal do Československa pronikl v roce 1919 prostřednictvím předváděcích akcí křesťanského sdružení mladých YMCA, byl tedy sportem importovaným.

Nohejbal se ve svých úplných počátcích hrál živelně. Vlastně to byly spíše pokusy, hrátky než ucelený soubor herních činností a kombinací. Různé party fotbalistů či volejbalistů si často z nudy začaly kopat fotbalový či volejbalový míč mezi sebou, bez nebo i s překážkou. „Jako kluci jsme po první světové válce v roce 1919 kopali o prázdninách na venkově s míčem - vepřový měchýř od místního řezníka, kožený nebo gumový byl pro nás nedostupný a hadrák neodskakoval - přes oj vozu tzv. žebřiňáku na svoz obilí, nebo přes nízký plot zahrady,“ uvedl ve svých vzpomínkách jeden z průkopníků, dnes už nežijící FRANTIŠEK KUBÁT (*1911).

Jako u každého sportu, tak i u nohejbalu je velmi obtížné stanovit přesné místo a dobu vzniku. Jak dále uvedl třeba Kubát, co vlastně lze už brát za plnohodnotnou hru a co jen za pokusy o ni? Ostatně i třeba další československý fenomén, tramping, měl také problémy s určením svého data a místa vzniku. Vyřešil to šalamounsky, prostě datum stanovil podle vzniku v té době nejslavnější osady. Podobně jsou na tom nohejbalisté. Zatím veškeré podklady ukazují na rok 1922 a dvě města. Proto je rok 1922 neoficiálně brán jako rok vzniku nohejbalu, o jeho mateřství bojují Praha s Českými Budějovicemi.

V2021 50letCNS07 3 Praze se nohejbalu měla začít věnovat parta mladých fotbalistů a dalších sportovců pražské Slavie, a to na tréninkových hřištích klubu na Letenské pláni, tehdy poseté množstvím hřišť. V Českých Budějovicích to byli především fotbalisté a hokejisté, kteří začali s nohejbalem na břehu Malše u železničního mostu. V obou případech se nohejbal rychle začal šířit na další rekreační místa ve městě, zejména plovárny, např. Žluté lázně v Praze či Sokolský ostrov v Českých Budějovicích.

„V létě 1932 nás táta spolu s mladším bratrem Mirkem jednoho dne popadl za ruku a řekl, že se jdeme v Praze na Letnou ukázat tehdy moc slavnému hráči Sparty Raymondu Brainemu, který měl ten nedělní den na starost nábor nových talentů. Cestou na Letnou jsme s Mírou koukali jako u vytržení. Bylo teprve dopoledne, ale zdálo se, že všude v okolí sportuje snad celá Praha. Plácky, hřiště a hřišťátka kolem Letné byla plná běžců a dalších sportovců. Všelijaké nám známé i neznámé hry, jak s míči, tak s pálkami a hokejkami. Nejvíce ale byl k vidění v Praze stále více populární nohejbal, který měl kolem hřišť hodně touto hrou nadšených a také chytrých kibiců, kteří protagonisty nešetřili radami, jak hrát,“ popisoval své vzpomínky FRANTIŠEK PAČES (*1922), další z již nežijících průkopníků.

Protože ve stejné době zažíval obrovský rozmach i tramping, nohejbal se lavinovitě šířil po jednotlivých trampských osadách. V posledních letech se vynořila teorie, dávající vznik nohejbalu do souvislosti s faustbalem. Jedná se o nohejbalu velmi podobný sport, lišící se zejména velikostí hřiště a odbíjením míče rukou. Tento sport v českých zemích provozovala německá menšina a dostal se i na některé trampské osady. Když např. uvážíme, že vedle stadionu pražské Slavie stálo hřiště DFC Prag, že se faustbal hrál na osadě Montana, ze které pocházelo několik průkopníků nohejbalu (mj. autoři prvních pravidel nohejbalu) a jezdili sem i fotbalisté ze Slavie, nemusí tato teorie být vzdálena realitě.

Jiná teorie hovoří o možnosti, že někteří budoucí nohejbalisté přišli do kontaktu s obrazovým záznamem některého z asijských příbuzných nohejbalu (zřejmě jianzi), jejichž historie je výrazně delší a hru si vyzkoušeli.

Tak, jako je dnes už těžké stoprocentně určit datum a místo vzniku nohejbalu, je na tom stejně i jeho název. První generace nohejbalistů nežije a ze druhé už jen minimum. Podle podkladů se minimálně v Praze novému sportu začalo říkat dnešním názvem, případně noheyball. Autorství je připisováno fotbalistovi Aloisi Kožmínovi z pražských Žlutých lázní. Každopádně tato složenina, pro mnohé patvar, se stala terčem silné kritiky nejen obránců spisovného jazyka, ale i řady sportovních činovníků v éře zoficiálnění nohejbalu. „Příšerné slovo. Angločeský kalk, jazyková zrůda nejhrubšího zrna,“ zní jedna z pasáží v publikaci Česká ulička od Maxima Boryslawského, týkajících se nohejbalu v předválečné éře. Někteří průkopníci užívali i název football-tennis, který se o několik desetiletí později stal oficiálním mezinárodním názvem nohejbalu. V publikacích, např. Encyklopedii sportů (1963) se objevují i názvy soccer-tennis a kopaný tenis.

2021 50letCNS07 kulhanekTentokrát jsme pro rozhovor využili dřívějšího povídání s dnes již nežijícím „posledním z prvních“ – KARLEM KULHÁNKEM (1929–2018), mj. synem autora prvních nohejbalových pravidel hry.

Pane Kulhánku, přibližte nám vaše nohejbalové začátky.

V roce 1933 jsme se přestěhovali do Podolí. Na Žluté lázně jsem začal chodit s rodiči, kteří tam měli kabinku. Dost to bylo propojené s osadou Montana na Berounce u Horních Mokropsech, dnes Všenorech. Naši na chatu jezdili na víkendy od roku 1928. Tam se hrával volejbal, potom se přešlo i na nohejbal. Táta, který dříve hrával fotbal za Malostranský SK, hrál na Žlutých lázních v partě volejbalistů. Parta s Borkovcem, Andělem a dalšími se spojila s fotbalisty, o kterých píše ve svých pamětech Franta Kubát. Vznikla skupinka, která hrála nohejbal. Ten dokonce vytlačil i volejbal. Já jako dvanáctiletý kluk jsem zpočátku jen přicmrndával, až jsem se to nakonec trochu naučil.

Z dobových fotografií se zdá, že nohejbal na Žlutých lázních poutal velkou pozornost. Čemu za to vděčil?

V lázních se hrálo každý všední den. Díky tomu, že tam hráli i známi prvoligoví fotbalisté jako Pepi Bican, Franzi Svoboda, Pepa Seifert, Pepa Čapek, se chodilo dívat celé odpoledne takových nejméně padesát lidí. Zatímco volejbal hráli jen rekreanti, na ty nikdo koukat nechodil. Tím, že se dali s fotbalovými hvězdami dohromady, vznikla parta, které měla renomé a poutala pozornost. Určitě toto mělo na rozšíření nohejbalu vliv. Dohromady hrálo nohejbal asi dvacet lidí.

Hrálo se jen tak, nebo tam byly nějaké mače s motivací?

Většinou se hrálo jen tak. O peníze ne.

Jako hodně mladý jste ale už dokázal promlouvat do pořadí zdejšího turnaje.

Náš táta byl fanda nohejbalu i organizátor. Šedou eminencí nohejbalu byl Lojza Kožmín. Když celý rok hráli o nic, chtěli si alespoň jednou o něco zahrát, aby to mělo nějakou úroveň. Proto snad tito dva, ale nevím to jistě, vymysleli, že se na lázních bude pořádat turnaj. Zakoupili se trofeje, ty pak byly během turnaje vystavené na stolečku. Diváků bylo hodně. Vzal si mě k sobě Eda Veselý, tehdy třicetiletý inženýr. Já mu nahrával a nakonec jsme spolu dokázali v roce 1944 hrát finále turnaje s Bicanem a mým tátou. Strašně rád na to vzpomínám.

Jak tehdy hra vůbec vypadala?

Pochopitelně byla jiná než dneska. Alean i tehdy to nebyla žádná překopávaná, jak by si někdo mohl myslet. Normálně se údery smečovaly, bylo několik dobrých smečařů. Protože se ještě neblokovalo, uměli zahrát míč i za sítí. Patřili k nim Pepi Bican, Eda Veselý, Lojza Krausů. Nebyli to žádné houžvičky, třeba Krause byl dvoumetrový silový typ. Nechávalili si i nahrávat schválně za síť, udrželi rovnováhu s nohou za sítí. A když dostali dobrou nahrávku, tak míč z voleje zkrátili nebo ho stáhli špičkou do sítě a byl to jistý bod. Dneska už by to nešlo, když tam je blokař. Vůbec se dost hrálo z voleje, smečař to dával nártem nebo patou do koutů hřiště. Smečaři uměli i kraťasy, ale ne podseknuté točené, spíše takové to lehké položení bez falše na zem. Hrály se trojky i dvojky, servislajna byla blíž než dnes, pět metrů od sítě.

2021 50letCNS07 5Na osadě Montana byl nohejbal také doma, hrál se zde turnaj už od roku 1940.

Osada začínala se šesti chatami, ale ve třicátých letech se rozrostla. Byla tam hned čtyři volejbalová hřiště, kde se hrály i volejbalové turnaje. Montana měla dvě mužské šestky a jednu ženskou. Chodilo se na trampské turnaje v okolí Berounky, ale i na Sázavu a Vltavu. To byly začátky. Nohejbal se na osadě začal hrát na konci třicátých let. Začali jej hrát právě volejbalisté, kteří se měnili v nohejbalisty. Díky mému tátovi se tam začaly pořádat turnaje, první byl v roce 1940. Pak se chodilo na další osady v okolí jako třeba na Kazín, na Tornádo, nebo na druhý břeh na Jedličkárnu a na Starou řeku. Bylo to ještě za války, ve čtyřicátých letech. Na osadě se hrálo na všech kurtech. První byl kurt státního nakladatelství, druhý kurt vedle byl kurt komunistů, tak se tomu říkalo. Pak byl hlavní osadní kurt, kde hrála celá osada. Čtvrtý si udělali mladí dorostenci, kteří se chtěli osamostatnit. Ani jeden kurt ale neležel ladem, byly pořád v permanenci. Hrálo se od rána do oběda, matka něco ukuchtila na petrolejovým vařiči a za hodinu se šlo hrát znovu. A večer se mastil mariáš. V roce 1941 se pak postavilo hřiště nahoře, já tomu říkám Montana dvě. Tam se hrálo do roku 1946. Pak to rozšířili a začal se tam hrát tenis. Nohejbal zůstal dole na těch čtyřech kurtech. Dnes už jsou ale všechny zastavěné chatami.

Váš otec dal dohromady i první tištěná pravidla nohejbalu…

Táta byl velký fanda nohejbalu, který sepisoval pravidla, a pak je dával ke kontrole doktoru Borkovcovi.

Je možné, že by nohejbal vznikl podle jiné příbuzné hry? V Asii se podobné hrály už dlouho.

Nikdy jsem neslyšel, že by to někdo hrál podle cizího vzoru. Myslím, že nohejbal vznikl u nás živelně tím, jak fotbalisté si při trénincích natáhli provázek místo sítě.

A jak se vlastně přišlo na název nohejbal?

Podle ostatních sportů. Jako byl fotbal, volejbal, basketbal, handbal, tak se tehdy vymyslel nohejbal. Jako noha a míč. A byl z toho nový sport – nohejbal.