Kdysi jsem zde zmiňoval v celostátním deníku publikovanou analýzu, která menším sportům v Evropě nedává šanci na přežití. Člověk by nad tím mávnul rukou. Jenže když procházíte kolem opuštěných vesnických plácků, osadních plácků, sídlištních sportovišť... Léto, prázdniny a pusto, mrtvo. Jde to rychleji, než mnozí z nás čekali, to si přiznejme. Děti přestaly sportovat. Začala doba sportovní kanibalizace, kde velké sporty mají co odkusovat, menší už mají problém. Už i v nohejbale je cítit, že se vytváří ostrůvky naděje, tedy místa, kde se koncentrují hráči, trenéři, funkcionáři. Většinou však na úkor menších oddílů z regionu (a zase ta kanibalizace...), které první vlnu odchodů ještě ustojí, druhou většina už ne. Nač stahovat kalhoty, když brod je daleko jsem si nedávno říkal. Už dávno stojíme ve vodě, říká jeden z významných činovníků ČNS. Už je pozdě na reformy, prošvihli jsme to, říká jiný bývalý. Otevírají se šuplíky s alternativními cestami. Při letním rozjímání z toho celkově nemám dobrý pocit, protože jsou věci, které přes všechno úsilí jdou ovlivnit jen málo. Něco jako pocit polaře, který jen přihlíží, jak se od jeho spoluhráče na bloku odráží jeden balon za druhým do autu. Přesto - musíme věřit a musíme konat.

Martin Maršálek, redaktor