Léto budiž pochváleno a dík patří pořadatelům všech možných turnajů. Tady je to jednoznačně palec nahoru. Je jen škoda, že termínový prostor pro ně není větší. Ale třeba v blízké době se ledy pohnou. Co však nutí k zamyšlení, je úbytek turnajů osadních. Zarostlá hřiště přibývají nebo jsou zastavována chatami. Některé osady už s trampingem, sportem nebo kytarou nemají nic společného, jsou to jen "mastňácké" rekreační chatovky. Přemýšlel jsem a analyzoval, čím to vlastně je. Zjištění je jednoduché a model u spousty osad totožný. Každé osadní dění vytváří a drží doslova pár tahounů (3-5% osadníků). K nim osadu tvoří druhá skupina - cca 20% osadníků, kteří jsou jim ochotni pomoci, vesměs starší a stará generace, tj. první a část druhé generace od zakladatelů. Dalších 60% i více osadníků tvoří ti, kteří s ničím nepomohou, tzv. se vezou, ale alespoň nedehonestují práci první skupiny (tahouni). Zbývá cca 10%, což je smrtelná charakterová kombinace těch, kteří se jen vezou, ale přesto dehonestují práci první skupiny, nebo jim dokonce hází klacky pod nohy. Přežití osadního života pak závisí na tom, zda si druhá a třetí skupina uchrání první skupinu od té poslední. V době, kdy společnost zhrubla a tahouni osady dnes čelí i třeba obviňování ze zpronevěry prostředků osady, je třeba od dvou dalších skupin silný obranný hlas. Pokud zvítězí lhostejnost, osadní dění končí ztrátou trpělivosti tahounů. Netřeba asi dodávat, že ze skupin 3.-5. se žádný nový tahoun nerekrutuje. Takže i zde platí, i dobro potřebuje dobré bojovníky.

Martin Maršálek, redaktor