Neobjevit nohejbal v krásné publikaci, mapující 100 let českého sportu, to je k pláči. Ale co by nás ještě překvapilo že? Když už palec dolů, tak bych se rád ještě dotkl jednoho negativního jevu ve sportovním prostředí. Tak jako nás dnes různá narychlo vytvořená občanská uskupení či hnutí přesvědčují, že dokáží pracovat kvalitněji, než desítkami (i déle) let prověřené tradiční politické strany, podobná situace je i v českém sportu. Vznikají různé projekty s méně či více honosnými názvy, vesměs v úvodu bombasticky prezentované a zaštítěné různými osobnostmi. Rok se sejde s rokem a efektivita těchto projektů je minimální nebo nulová. Nic proti novým věcem, pokud fungují efektivně nebo když ne, tak alespoň nezatěžují rozpočty svazů či střešních organizací a prostředky získávají z jiných zdrojů. Problém je, že většinou jsou vytvářeny už tak, aby právě rozpočty svazů či střešních organizací zatěžovaly. A jsme u jádra pudla. Tak, jak už jsem zmínil, nikdo zatím ve světě nevymyslel lepší politickou strukturu, než soutěž politických stran, ve sportovním prostředí jsou nejefektivnější jednotkou sportovní kluby, resp. tělovýchovné jednoty. Ty disponují nejlepší znalostí místních podmínek a logicky tak dokáží pracovat efektivně. Jenže prostředky, které k nim ze svazů, střešních organizací, měst, krajů a státního rozpočtu doputují, jsou už pokráceny i o prostředky na plno módních projektů diskutabilního charakteru. Škoda. Věřme také, že stejného slova nebude třeba při komentáři převodu podpory sportu pod novou strukturu. 

Martin Maršálek, redaktor