Někdy příběhy píše život. A člověk se při nich vždy přesvědčí, že jeho způsob uvažování nemusí korespondovat s uvažováním jiných. A že úcta k nohejbalu ve vlastní mysli může být nastavena v jiných dimenzích. Dva takové přiblížím. V roli klubového činovníka jsem se zúčastnil extraligového utkání, ve kterém si v jeho průběhu domácí hráč soupeře odskočil "popovídat s kamarády, které jsem dlouho neviděl" na lavičku hostů. Co na tom, že jeho družstvo prohrávalo a potřebovalo jeho podporu, nemluvě už o rozptylování hráčů soupeře, kteří se měli koncentrovat na hru. Až po opakovaných důraznějších upozorněních, včetně rozhodčích, došlo k nápravě. Když jsme se poté s hráčem znovu setkali, dostalo se mi vysvětlení, co jsem to za blbce. Na dotaz, zda zná sport, ve kterém by si v nejvyšší soutěži (ale i nižší) přišel hráč sednout na pokec s hráči soupeři v průběhu utkání, dostalo se mi odzbrojující a všeříkající odpovědi. "Marma, tohle je ale přece jenom nohejbal." Komentáře netřeba. Příběh druhý. Stěžoval si mi jednou mladý hráč, hrající krajskou soutěž. Vedoucí jejich týmu, prý velmi bohatý člověk. Je to puntičkář, když jde na golf, potrpí si na vyžehlené oblečení a vybrané chování. Jde-li však na nohejbal, pravý opak. A jeho tým tak hraje v pět let starých bavlněných tričkách. Proč ne, vždyť je to jen nohejbal, že. Takové procitnutí vždy potřebuje člověk, aby zjistil, že přes všechny snahy o reformy nás většina ostatních stále řadí mezi rekreační hospodské sporty. Vlastně nejen ostatních, ale i část vlastních řad a svým chováním tomu vydatně přispívá.

Martin Maršálek, editor