Ještě jednou si dovolím rýpnout do dotační politiky v oblasti sportu. Poslední roky se stále více dotační tituly směrují na mládež, na primární prevenci, na tréninková centra mládeže a řadu dalších jistě bohulibých aktivit. Nic proti tomu, pokud by podpora měla nějakou jasnou koncepci a měřitelné výsledky. Jenže se zdá, že tady jde především o populistické, politicky dobře prodejné kroky. Vzletná slova "podporujeme mládež" se dobře prodávají navenek, jenomže v těch všech volnočasových, preventivních a inkluzních programech a podprogramech je dnes termín "klub" pomalu sprosté slovo. "Kolik máte mládeže" je dnes alfou omegou pro přidělení prostředků státních, krajských, městských, obecních a význam tohoto kritéria stále stoupá. Bez ohledu na to, jak se s mládeží skutečně pracuje. Vítej zpět dobo, kdy některé kluby do své evidence členů opisovaly třídní knihy. Až se jednou součtem zjistilo, že sportovců je více, než obyvatel v celé republice. Člověk nemusí být nadprůměrně inteligentní, aby tušil, že tento trend nemá s koncepcí pranic společného. A aby pochopil, že zrovna nohejbalu se v těchto takto nastavených podmínkách, nerespektujících odlišnosti jednotlivých sportovních odvětví v různých věkových skupinách, dobře žít nebude. A tak nohejbal bude i nadále stát hlavně na tom, že Franta zná Pepu, který zná Jardu, co to dokáže zařídit. Tristní pohled v zemi, která nohejbalu vdechla život a která místo mateřské péče jej spíše odložila do babyboxu. Palec dolů si také zaslouží i letošní světový pohár klubů. Ne za výbornou pořadatelskou kvalitu, za nemalé vynaložené prostředky a za sportovní výkony samotných aktérů. Diskutovat lze třeba o "světovosti" v názvu. Ale palec dolů je za to, jak mezinárodní akci dala košem nohejbalová obec. Jak ta místní, tak zejména ti, kvůli kterým se přerušovala ligová soutěž. Košem dostala vlastně i od kritiků, pro které kombinace neoblíbeného jednodopadového nohejbalu a finálového selhání domácího favorita nabídla vhodné krmivo, ale to zůstalo ve žlabu.

Martin Maršálek, redaktor